Král leteckého nebe. Lépe řečeno císař, Zdeněk Císař

Foto: zlin.cz
ZLÍN - V jeho případě uvěříte jen těžko. A to hned několikrát. Třeba když ho pozorujete na tenisovém kurtu. Třikrát týdně bojuje s kamarády. O každý míček, s vervou a zápalem přímo mladickými. První, čemu se podivíte, že je mu 86 let. Už to je obdivuhodné.

Ale těch neuvěřitelností je kolem Zlíňana Zdeňka Císaře mnohem více. Tak si je můžeme s maximálně vitálním nestárnoucím chlapíkem probrat. A na začátku dlužno říci to nejzásadnější, že je dlouholetým letcem. Až vám prozradí, kolik hodin strávil ve vzduchu, budete lapat po dechu.

Nuže, pane Zdeňku, začněme, jak se sluší a patří, pěkně od začátku. To musíme do Brna, že ano…

Jasně, tam jsem se na Starém Brně v roce 1935 narodil. Z dětství si pamatuji leccos, třeba bombardování na sklonku války, to jsem jako chlapec zažil opravdový strach. Přitom si myslím, že jsem zrovna poseroutka nebyl. Pamatuji si i červené vyhlášky za heydrichiády o tom, že se poslech nepřátelského rozhlasu trestá smrtí.

Válka skončila, klukovi z Brna se musel otevřít svět. Pomyslel jste už tehdy na to, že byste se mohl stát letcem?

Jasně, nejdříve byly nějaké modely letadel, ale důležitý byl můj poválečný vstup do Sokola. Dnes už se to neví, ale bylo jedno velké lákadlo, alespoň pro mne, přihlásil jsem se do Parasokola. A to už bylo létání zase o krok blíž. Na letišti ve Slatině jsem zažil tři opravdové seskoky. Pak jsem nastoupil do vojenského leteckého učiliště v Prostějově a k letadlům už byl jen kousek.

Vybavíte si, kdy jste šel poprvé do vzduchu?

Na to se samozřejmě nezapomíná, bylo to 12. dubna 1954. Bylo to v Olomouci, pochopitelně s instruktorem. Byl to dvoumístný letoun Zlín. Byl to omračující pocit, myslel jsem, že se snad netrefím zpět na letiště, ale ten vjem brzy pominul, za chvíli jsem byl zase v realitě, měl jsem vynikajícího kantora, který mne pochopitelně jako ostatní kluky přivedl na zem.

Pak jste se postupně coby voják dostal ke stíhačkám a patřil k elitním stíhačům. Jenže nastal zlom…

Přišla okupace v roce 1968 a já se postavil proti ní, řekl jsem sobě i jiným jasně, že máme bojovat.

Což vás ovšem brzy stálo místo v armádě. Jak moc to bolelo?

Hodně, samozřejmě, ale měl jsem štěstí v tom, že se za mne postavili rozumní lidé a já mohl pokračovat jinak. Začal jsem pracovat na zemědělských strojích.

Čmelák nebo Mig, to musí být sakra rozdíl…

Mohlo by to tak vypadat, ale pořád jste ve vzduchu, to je stěžejní. Stíhačka je paráda, sen každého kluka, můžete zkoušet originální kousky, akrobacii. Ale třeba zmíněný Čmelák, to je něco jiného, jiná, ale pořád hodně zodpovědná práce. Když uděláte chybu, je to sakra znát i tady. Létal jsem i v Africe, vedl jsem ekipu letců Slovairu pro Moravu v Holešově, končil jsem po 44 letech létání v roce 1997.

Tak to je síla, máte spočítány hodiny ve vzduchu?

Ať to nezní jako vychloubání, ale pro pořádek, ve vzduchu jsem strávil 17 000 hodin. Zažil jsem i okamžik, kdy jsem se musel ze stíhačky katapultovat.

Neříkejte, že se vám nestýská, anebo že se vám alespoň nezdají letecké sny. Zdávají?

Zdávaly, mám krásně zmapovanou Moravu, ale nejen ji. Představte si, že jen roztáhnete ruce a letíte nad známými místy. Nádhera, ale je pravda, že snů této kategorie ubývá.

Takže dnes spíš sníte, nebo naplno žijete?

Určitě naplno žiju, těšíme se s mojí úžasnou ženou Helenkou i dalšími blízkými z rodiny ze všeho, co život dává. Třeba z cestování, z tenisu, z pobytů u moře. Je toho víc, rád čtu, ctím country, naučil jsem se hrát na harmoniku. Svět je místo k radování a objevování jeho krás. Jsou znát nejen shora…

Zobrazit fotogalerii >>

×

Přehled denních zpráv na Váš e-mail

Odebírat novinky
x