Zvláště když ujdete pár stovek metrů a jste pod rozhlednou. Je celá dřevěná, kouzelná, něco přes dvacet metrů vysoká. Čest a sláva tomu, kdo ji vybudoval. Výhledy fakt královské.
„Je támhle to Jelenovská? Jejda, tam mám krásné vzpomínky, když jsem desítky let pracovala v ZPS, tak jsme tam jezdívali na podnikovou rekreaci každý rok, dokonce i v zimě,“ vybavuje si řekněme sedmdesátiletá, velmi zdatná turistka asi moc hezké vzpomínky.
Ano, Jelenovská to na protějším kopci opravdu je, ale výhledů do kraje je tu mnohem více. Mimo jiné dolů do města, ale také na příhraniční hory, stejně tak na hory ryze moravské. Opravdu královské výhledy.
Pokochat se a dolů. Rodiny s dětmi obdivují obří mraveniště, někdo sem pilným obyvatelům hodil sušenku a už se jí ujali první jedlíci. Nebo snad jen přemísťovači? Svět mravenců je fantastický. Má-li to hemžení opravdu řád, pak tedy turista jen zírá.
Stejně tak na to, že tu jako nyní opravdu málokde rostou houby, na svět se u cesty statečně hlásí růžovky.
Dobré pivko v restauraci a hrr, tedy vlastně pohodově, volným krokem na druhou stranu. To už jdeme slovenským směrem kolem vysílače pořád mírně do kopce. Protentokrát končíme na dřevěné lavici na Ploščinách ve výšce zhruba 740 metrů nad mořem.
Kromě odpočinku to má úžasnou výhodu. Znovu je dosud nádherný, přímo panoramatický výhled na moravské i slovenské hory. Vršatecká bradla jsou obrovským lákadlem, kam že se v tomto požehnaném létě vydat příště.
