Paní Heleno, režie se ujal Jakub Čermák, váš manžel Jaroslav byl léta letoucí spjat se zlínským divadlem, že by rodinné jablíčko pod stromem?
Ne, ne, to ne, krásná shoda jmen, my máme také syna, ovšem Jarouška po tátovi a s Jakubem jsme spřízněni jinak. Jde o mladou krev českého divadla, je umělecky mnohavrstevný a já jsem moc ráda, že jsme se coby jmenovci poznali.
Je téměř o třicet let mladší, je náročný?
Určitě, ale hlavně je inspirativní, vnímavý, kreativní, svěží krev, pracovitý, dává nám moře podnětů, na které by třeba člověk přišel až časem. Mimořádně zajímavá a potěšující spolupráce.
Vy už jste těch režisérů zažila asi hodně dlouhou řádku, kdo vám utkvívá v srdci nebo v paměti nejvíc?
To je drsná otázka, byla jich spousta, nerada bych na někoho zapomněla, tedy pozapomněla.
Znáte moji neodbytnost, tak jich povězte třeba pět.
Když jinak nedáte, ale v úctě k ostatním. Pitínský, Františák, Kelbl, Balaďa, Štindl. Spokojen?
S vámi vždycky a mimochodem, kolikátá je to vaše role ve zlínském divadle?
Dlouho se uvádělo 130 rolí, ale to je dávno pryč. Já myslím, že Maria Callas bude oscilovat někde kolem dvoustovky.
Bezpochyby jde o roli mimořádně náročnou, těšíte se?
Těším se moc, možná je to slabé slovo, těším se na souhru s režisérem a kolegy. Ale platí i něco jiného, chci si to užít. A prožít.
Už běžím... (Helena se chystá každou chvíli na generálku).
Přesto, kdo se vám vybaví v roce 1982 jako první kolega?
Zase by jich bylo, asi Eva Matalová. Letí to neuvěřitelně, opravdu je to přes čtyřicet let.
A kolik těch plodných let se značkou HČ ještě bude?
To se uvidí, pokud bude zájem z vedení divadla, od kolegů a bude sloužit zdraví, tak snad ještě požehnaně.
