Se svojí maďarskou svěřenkyní Rekou – Lucou Janiovou si užívá atmosféry i její zlínský trenér Filip Svozílek. Od řeky Seiny posílá pár autentických postřehů.
Jak jste se vlastně do Paříže dostal?
Před nedávnem jsme s Rekou obnovili spolupráci, ta má kořeny už pěkně dávno, před nějakými osmi devíti lety. Tehdy hrávala s mojí svěřenkyní Martinou Kubičíkovou debla. Teď na tu spolupráci navazujeme. Pokud by se podařilo proskočit do hlavní soutěže, byl by to pro nás oba úspěch jako hrom.
Jaká je „postkoronavirová“ Paříž?
No, posuzuje se to po kouscích, z naší hotelové a tenisové bubliny můžeme za přísných opatření ven denně jen na hodinu. Ale už jsme si prohlédli Eiffelovku, koronavirus na ní nemá, je pořád úžasná.
Co vlastní areál, kde se hraje kvalifikace a bude hrát od neděle za účasti největších hvězd hlavní soutěž?
Žije to tu tenisovým, ale také stavebním ruchem. Vedle věhlasných stadionů Philippa Chatriera – ten pojme asi 15 tisíc diváků – a Suzanne Lenglenové se staví další, třetí, podobného rozměru. Jinak kolem třicítky krásných dvorců.
Ve Zlíně jich máme zhruba polovinu. Jak vypadají ty pařížské?
Všechna čest zlínské Vršavě, ale tady je to přímo světová kvalita, však tomu taky odpovídá armáda specialistů, kteří o ně pečují.
Ještě do pařížských ulic. U nás už frčí zahrádky u restaurací, u Seiny taky?
Je to podobné, ven se může, dovnitř zatím ne.
A co věhlasná francouzská kuchyně?
Nejsem zvláštní gurmán, ale řeknu vám, že třeba snídaně u nás a tady by na naši porážku rozhodně nebyla, nejsme horší.
A teď ještě k ambicím vaší svěřenkyně…
Jak říkám, dostat se do hlavní soutěže by bylo skvělé, Reca je teď na 184. místě žebříčku WTA, minulý týden uhrála v Bělehradě čtvrtfinále, porazila třeba Terezu Martincovou, což je hráčka první stovky. Tak uvidíme, trénuji bojovnici a velice sympatickou dívku, držte pěsti.
