Paní Zdenko, pamatujete leccos, ale tohle musí být výjimečná záležitost i pro vás…
Samozřejmě, na tak jedinečnou věc se připravujete. Je to taková směsice těšení se i nervozity, očekávání i napětí. Tohle dvakrát za život neprožijete, takže ta unikátnost okamžiků to spektrum pocitů přináší.
Taky příprava, že ano?
Jistě a v mém případě naprosto speciální. Totiž, jak mne už občas bolí nohy, tak jsme dostali příležitost dostat se na Hrad automobilem, to je naprosto výjimečné. Skončili jsme pod Chrámem svatého Víta. To je neskutečná stavba, národní hrdost, monument. A tak jsem se mohla projet místy, kde to má povolen jen minivzorek lidí včetně pana prezidenta.
S tím jste se setkala až ve Vladislavském sále při udělování ocenění?
Ne, už během přípravy v jiných reprezentativních prostorách Hradu, kde se shromáždili v podvečer ti, kteří čekali na vyznamenání, za námi zašel, snad s úplně každým prohodil pár neformálních vět. Já mu třeba připomněla coby vojákovi, že moc ráda spolupracuji s vojenskou školou ve Vyškově, kde k nám jsou vždycky velmi vstřícní.
Po skončení oficiálního ceremoniálu se vypnou kamery televize, jenže, co následuje potom?
Večer samozřejmě nekončí, následuje velké společenské setkání s pohoštěním. Možnost kontaktů, neformálních setkání. Třeba Zdeňku Svěrákovi jsem vůbec nezáviděla, byl v jednom kole, příští rok přitom oslaví devadesátku. Já měla moc pěkný rozhovor s panem hejtmanem Holišem, těší mne, že mi poděkoval za skvělou reprezentaci kraje.
No to si pište, že to tak je. Měla jste v Praze možnost prohlédnout si jiné historické skvosty než právě Pražský hrad?
Jejda, na to nebyl čas. Den poté spíše na vstřebávání zážitků z celé té atmosféry, kterou člověk zažije jedinkrát za život a která mne doslova očarovala. A pak tu byla také celá řada mediálních povinností. Ale Praha je samozřejmě překrásná.
Takže si dokážete představit, že byste žila v Praze?
Jejda, při vší úctě například k památkám ani náhodou. Já patřím k nám. Mám to ráda u nás v Otrokovicích nebo ve Zlíně. Sem patřím, tady jsem doma a tady jsem ráda. Těžko bych se v matičce Praze vyrovnávala s tím obrovským náporem lidí na každém kroku. Zlín a Otrokovice, to je moje zeleň v parcích, relativní poklid a známí lidé.
Moc se to neví, ale vy vydáváte při své mimořádně záslužné práci při získávání nových potenciálních dárců kostní dřeně spoustu energie. Jakpak ji dobíjíte?
Já jsem taková samonabíječka, možná právě tím, že vidím výsledky práce. Ale jde to i jinak. Ještě zdaleka nezačala zima a já už se těším na jaro. To mám naplánovaný takový zajímavý výlet. Vyrazím na Kyjovsko, do Bukovan, kde je unikátní alej soch českých panovníků, tam se těším a tam se určitě energeticky nabiju.
Zajímá vás aktuální dění ve Zlínském kraji? Více zpráv najdete na našem webu.
