„Je to stejně neuvěřitelné jako pravdivé, my jsme se seznámili při dětských hrách díky rodičům, kteří mířili do nově vznikajícího ZPS. Byly to stovky dětských her, sportování, klukovských radostí i starostí,“ vzpomíná na jinošské časy sebe i Pavla Miloš Zaorálek.
„Že už je to tolik roků, to snad, Milošu, ani neříkej, no ale co s tím, je to tak. Hráli jsme odmalička hokej, volejbal, ping pong, ale i tenis jsme na Mokré zkoušeli,“ vrací se pozpátku Pavel Zedníček.
Jejich kamarádství trvalo i v čase zlínských středoškolských studií.
„Jasně, já jsem studoval strojní průmyslovku, Pavlík kožařskou, pamatuji si jako dnes, když jsem byl na jeho předmaturitním plese na hotelu Moskva,“ dává najevo skvělou paměť Miloš.
Jejich osudy se pak částečně rozdělily, po brněnské JAMU se Zedníček vydal „do světa“, mimo jiné do Ústí nad Labem a samozřejmě do Prahy, Zaorálek působil pracovně ve svém městě. K rozpadu kamarádství nedošlo nikdy.
„Já už zase bydlím na Mokré, vrátil jsem se sem se ženou, zrenovovali jsme si bydlení. Pavel bydlí v Praze, ale kdykoliv je nablízku, tak se staví, což byl i poslední případ,“ povídá po kamarádově boku Miloš Zaorálek.
„No kurňa, takové kamarádství už samozřejmě ani čas ani různé trvalé bydliště rozpojit nemůže, prostě když jsem ve Zlíně, mířím na Mokrou. A taky jsme si spolu užili sto let tenisu, Miloš byl vždycky můj tenisový mentor, zase využiju jeho zkušeností, musím přiznat, že na jiného Miloše – Mečíře – jsem tentokrát na exhibici ve Zlíně nestačil,“ smál se jako vždy bezvadně naložený Pavel Zedníček zvaný Čmaňa.
