Zápas na Slovácku, to podivuhodné představení s výsledkem 3:3, pro ni byl jiný než ostatní. Na dohled měla nejen fotbalisty, ale také skupinu svých dětí. Jana je totiž ředitelkou Dětského domova v Uherském Ostrohu. A její děti vyrazily na fotbal.
Jak se stane, že máte v hledišti dvacítku svých dětí?
Tak to se přihodilo opravdu unikátně. Do zaměstnání mi z německého Kolína nad Rýnem zavolal jistý pan Lorenz s tím, že má k dispozici vstupenky, které byly původně určeny jemu a jeho kamarádům. Nabídl mi je zdarma a já jsem nezaváhala. Děti vyrazily se svými strejdy na tenhle báječný fotbal.
Určitě si to užily, vy také?
No jejda, krásný zápas, Slovácko bylo blízko výhře i prohře, remíza asi zasloužená. Mě ale hřálo i to, že se pobavila naše děcka.
Mimochodem, jak dlouho už vedete Dětský domov v Uherském Ostrohu?
Je to neuvěřitelné, začala jsem 1. září třiadvacátý rok. Děti se stejně jako my částečně mění, vše je rychlejší, mění se i legislativa, po třech letech je soudy zpravidla vracejí rodičům, ale bývá to složité. S odchody i návraty.
Je taky složité pro ženu natáčet stále dynamičtější fotbal?
Člověk si zvykne, pro mne i pro manžela je to koníček. Jsme rádi, že jej máme společný.
Kde všude znají paní ředitelku – kameramanku?
Jejda, těch míst je mnoho. Ráda jezdím třeba do Hodonína, mne baví spíše zápasy menších klubů. Ráda jezdím po okolí. Do Kyjova, do Osvětiman, Bzence, Vracova, ale třeba i do Olomouckého kraje.
Takže fotbal a náročná pedagogická práce, to je váš život?
Ano, je, ale život má mnoho jiných tváří a je to tak dobře.
