Začněme trochu bláhově, i když ve fotbale nelze nikdy vyloučit vůbec nic. Kdybychom se stali mistry Evropy, jak by se u Žabčíků slavilo?
No, ještě než by se slavilo, tak by se dívalo na televizi. S oběma syny, kterým je jedenáct a patnáct let, povzbuzovalo by se, křičelo po každém gólu, radostí hubičkovalo manželku, kterou mám moc rád, která ale není fotbalem posedlá jako my tři, nu a pak by se to oslavilo výborným bílým moravským vínem.
Pročpak se vlastně dáváte do služeb zlínského fotbalu?
Rádi měníme věci k lepšímu, to je i naše pracovní filosofie. Moje srdce, stejně jako kolegů, je tady v našem kraji, tady jsme vyrostli a patříme sem. Ve zlínském klubu vidíme to nejdůležitější totiž chuť do další práce. A taky vím, že je tu velký lidský potenciál pro změnu a zlepšování.
Spolupráce bude přínosná tehdy, když se shodnete na jejích základních liniích…
To je skutečně důležité. Myslím, že nás s vedením klubu spojuje lidská slušnost, ochota si pomáhat a upřímnost. To není klišé, to je nutnost a fakt.
Závěr uplynulého ročníku nejvyšší soutěže byl z pohledu zlínského týmu výkonnostně hodně slabý, jak to zlepšit?
Nešlo podle mne jen o konec sezóny, sestupný trend jsme sledovali delší čas. Jsem rád, že je tu nový impuls, to je opravdu potřeba. Je tu nová motivace, zlínský fotbal potřebuje nové výzvy, nechceme se krčit někde na spodku tabulky a strachovat se o udržení.
Jen tak mimochodem, kam jste to dotáhl na zeleném pažitu, té chlapské rajské zahradě, Vy osobně?
Hrával jsem na Vsetínsku divizi, pak jsem dal přednost studiu a tohle rozhodnutí bylo správné. Ale pozor, fotbal mám pod kůží a v srdci dodnes a těším se, jak se to projeví ve zlínském fotbale.
