„Pořádání výstav je jen pomyslnou špičkou ledovce práce muzea,“ poznamenal ředitel zlínského muzea Pavel Hrubec. „Je to práce nejvíce viditelná a oceňovaná, ale abychom mohli výstavní projekty vůbec realizovat, je třeba odvést mnohonásobně více práce na sběru předmětů, jejich evidenci, ošetření a náležité inventarizaci. Jen řádně vedené sbírky pak mohou být základem pro výstavy, které k nám za běžných okolností lákají návštěvníky ze Zlínska i z mnohem větší dálky.“
Jednou z méně viditelných prací muzejníků je odborné poradenství, které kurátoři muzea poskytují zájemcům z řad veřejnosti. Zvídavé dotazy sahají od těch striktně vědeckých až po vysloveně všetečné – z nedávných je to namátkou dotaz jednoho cyklistického nadšence, zda měly blatníky bicyklů značky Baťa zelený proužek (měly).
Vzácnější jsou i dotazy ze zahraničí, ale i ty se objevují. Rozhodně zajímavý e-mail dorazil třeba z německého Düsseldorfu, kde členové neziskové společnosti provádějící úklid břehů Rýna našli mezi odpadky starou galoši. Protože měla na poničené podešvi cosi, co připomínalo logo Baťa, obrátili se na zlínské muzeum s dotazem, zda se opravdu jedná o baťovský výrobek. Stav boty na fotografiích byl tak špatný, že bylo možné jen vytušit náznak razidla ve tvaru zlínského mrakodrapu na podešvi, a tedy vzdáleně možné spojení s firmou Baťa. Sotva čitelný nápis „Qualität“ ovšem naznačoval spíše německou či švýcarskou výrobu. Firma Baťa sice podobný typ galoší skutečně vyráběla, ale nebyla v Evropě sama. Původ boty tak zůstává stále tajemstvím, ale němečtí nálezci jsou i přes její špatný stav spokojeni, že mají botu téměř sto let starou. Jsou rozhodnuti ji zařadit do archivu své neziskové společnosti, kam ukládají rarity a staré předměty získané při své činnosti. Potvrzují staré rčení, že co je pro někoho odpad, může být pro druhého poklad.
