Ne že by se nepotkávali, mimo jiné už připravují pořádné oslavy zmíněného půlstoletí od velikého úspěchu, ale na hřišti, byť tedy ne na zeleném trávníku, se vídávají skutečně zřídka.
Pánové, jak na ten úspěch vzpomínáte?
Páník: Dosud nezapomínám, což je dobře. Takže si to všechno pěkně vybavuji. Bylo to velké, každý vítězný zápas jsme oslavovali. V legendární cukrárně Zlíňanka u sladkého poháru.
Doležel: Byly to s trenérem Válkem bezvadné časy, byli jsme hodně bojovní, hodně obětaví, jeden zaskočil za druhého, to bylo nesmírně důležité. Pak jsme ještě hráli o federálního mistra.
Jak to dopadlo?
Páník: Nejdříve jsme hráli doma a remízovali. Což nám nedávalo moc šancí na hřišti Interu Bratislava.
Doležel: Tam jsme po boji prohráli 1:3, ale český titul byl v kapse, navíc si i po půlstoletí myslím, že nás tam poněkud řízl rozhodčí. Ale vzpomínky i tak báječné.
Kdo byli vlastně vaši spoluhráči?
Páník: Moc se omlouvám všem, které nevzpomenu. Ale fakt jen namátkou. Petr a Milan Janečkovi, Gusta Košař, Karel Topič, Tonda Příkazský a další. Hlavní byla naše permanentní víra v úspěch. A taky trenér Tonda Válek, to byl výborný borec.
Doležel: Přesně tak, to nás zdobilo, taky jsme měli výbornou fyzičku, byli jsme našlapaní. Bob hrál v záloze, já na stoperu, ale bylo to jedno, jeden za všechny…
Takže příští rok v plné parádě na hřišti…
Oba: Jasná věc, vždyť budeme jen o padesát let starší dorostenci. Srdce zůstávají mladá, což je vidět i dnes na tenise…
