Františku, vám se blíží sedmdesátka, pokud jste tedy nezfalšoval rodný list, tohle listopadové jubileum bych vám rozhodně nehádal…
To jsem docela rád, ale nic se nefalšovalo, prostě jsem přišel na svět v roce 1953 a už jako dítě jsem se snažil výtvarně prosazovat, mimo jiné i proto, že můj o deset let starší bratr studoval umprumku a byl mi vzorem.
Což je známá uherskohradišťská střední škola, kterou jste pak absolvoval také, jak na ni vzpomínáte?
Jako na možná nejhezčí čtyři roky krásného, mladého života. Dodnes se se spolužáky – bylo nás dvacet šest v ročníku – scházíme.
Zaměřujete se léta na přírodu ve vašem ryze specifickém pojetí, ale začátky mohly být jiné?
Taky že byly. Šlo nejdříve o abstraktní figurální kompozice. Kresby. Až koncem sedmdesátých let jsem začal objevovat krajinu a její monumentalitu. Napřed to byly víceméně realistické krajiny z Valašska. Jednou jsem ale z okna ateliéru nad jaroslavickým kopcem objevil překrásný bílý mrak. Bylo to tak inspirující a čisté, že jsem do té doby začal krajinu zjednodušovat do dnešní podoby.
Copak prezentujete na zatím poslední výstavě?
Tohle jsou věci z posledních let, kompozice poskládaná z prvků krajiny. Jinak mám pocit, že na soubornější dílo nemá Zlín dost kapacity. Nemůžu ale třeba pochopit, co se nám to stalo s kulturním institutem Alternativa.
Františku, jak často člověk vlastně tvoří, maluje?
Snažím se denně. Samozřejmě dříve až po práci, věk seniora má své výhody, teď mám více volného času, tvořím rád a pořád mne to hodně baví, inspirace přírodou skončit nikdy nemůže. A mám jednu velkou výhodu, skvělou ženu, už čtyřicet šest let.
Dvakrát 35 a nikde žádná vráska, jak se to dělá?
Tak především asi špatně vidíte.
Kdepak, vidím velmi dobře.
Tak jedině snad, že by to bylo tím optimistickým pohledem na svět.
A ještě jedna věc, znám vás řekněme 40 let, vždy vousatého, to je taky důležitý poznávací znak Františka Květoně. Vy jste je někdy neměl?
Hmm, moment, no snad někdy za svobodna.
Tak ať vám to ve zdraví maluje a jiskří krásnými barvami života. Ať vám to klape.
Díky, díky, snad to bude klapat i na filmových klapkách, moc rád je každoročně maluji, jsme pouze tři, kteří jsme se od roku 1998 na zlínském filmovém festivalu zúčastnili úplně vždy.
