Vážený pane doktore, naše končiny jsou řadu týdnů bez slunce. Zamračeno, pošmourno, mlhy, občas déšť. Může to působit nějak obecně, šířeji negativně na lidskou populaci?
Nemyslím si, že jde o obecný jev. Optimista vám řekne, že už se těší na sluníčko. A remcal neboli škarohlíd toho využije, aby v sobě a kolem sebe šířil skepsi a tzv. blbou náladu.
Aha, ale krásně rozhodně není, jak tedy nepodlehnout dlouhodobě zachmuřené tváři počasí, když je jaro ještě docela daleko?
Univerzální lék neexistuje, rada ano. Když je venku „hnusně“, což je ale ryze subjektivní, tak tu máme dobrou knížku, horký voňavý čaj i grog, přátele, rodinu a teď třeba i zážitky ze zimní olympiády. A určitě když nepadají sněho – dešťové trakaře v silném větru i vycházky, ty jsou hodně důležité.
Stejně si myslím, že bez sluníčka nás mohou napadat chmurnější myšlenky než v jeho objetí… že je to tak říkajíc normální…
Jistě slunce, modrá obloha jsou pozitiva. Ale stejně tak důležité, ne-li více, je umět si užít každého dne, každé chvíle. Umět se těšit třeba na to, až bude teplo a jasno. Ale platí, že teď je teď a je jenom na nás, jak si to dokážeme vychutnat, abych tak řekl.
A co umí třeba takové to lidské těšení?
To je velmi důležitá věc. Samozřejmě, jde se těšit výhledově, třeba právě na jaro. Jenže pak se pesimistovi stane, že se začne děsit, že bude horko. Anebo, že se ochladí, sprchne. Řeknu to tedy jinak. My počasí nastavit neumíme, ale můžeme se snažit nastavit sebe, jak na ně a jeho vrtochy budeme reagovat. Pokud pozitivně, je napůl vyhráno.
Zrovna jste povídal, že jedete pracovat do domova pro seniory. Jaké to tam pro Vás je? Náročnější za jeho zdmi než před nimi?
Pro mne je to příjemné prostředí. Už proto, že tam čas plyne mnohem pomaleji. Navíc je to pro mne zdroj inspirace nejen jako pro lékaře psychiatra, ale i jako normálního člověka. Vidím tu často lidi vysokého věku, kteří přijímají život pozitivně s tím, jaký je. Každopádně se tu učím a inspiruji.
Když zůstaneme šířeji, slunce neslunce, mraky nemraky u vaší desítky let provozované praxe psychiatra. Máte pocit, že se lidé mění v proměnných časech?
Zda se lidé mění nebo nemění? Já myslím, že jsou v podstatě pořád stejní. Když to velmi zjednoduším: pořád mají ambice, závidí, žárlí, soupeří, zlobí se, smějí. A jedno mají společné napříč stoletími i třeba úžasnými technologickými pokroky. Chtějí být spokojení a vést smysluplný život. Ta doba je náročnější pro mladé lidi, třebaže se to na první pohled nemusí se všemi vymoženostmi zdát. Pořád je hodně důležitá rodina, rodiče, ale pozor. I oni mají stále více „soudobých“ problémů.
Jde tohle porovnat i čísly, kolik procent lidí potřebovalo odbornou pomoc před řekněme čtyřiceti lety a kolik dnes?
V ambulanci psychiatra pracuji více než 35 let od roku 1989. Mých klientů je zhruba stejně, ale to proto, že jejich větší nápor bych prostě nezvládl, nebo je musel v péči omezovat. Nicméně lidí potřebných naší péče o psyché je dnes mnohem více, ale naštěstí je širší nabídka pomoci psychoterapeutické, psychologické i podpůrných skupin. Kdybych měl nějak kvantifikovat, pak je jich v tom dnešním složitějším světě o 30 procent více.
Chodí za vámi lidé s tím, že prostě nevědí, jaký je smysl jejich života?
Jistě, lidé trpí depresemi a úzkostmi. Musí se jim pomoci. Škála je široká, od terapií přes medikamenty. Spousta z nás má obavy z budoucnosti. To jsou věci docela složité. Kdybych se měl pokusit být univerzální, pak poradím, aby si každý řekl ne proč, ale jak mám žít. Co můžu udělat lepšího pro to, abych měl hezčí život. Není to snadné, ale proč by také mělo být. Je to obtížné, ale stojí to za to.
Další zajímavé rozhovory jsme pro vás připravili na zlin.cz.
