I tak se dá začít rozhovor se zlínským senátorem Ing. Tomášem Goláněm, majitelem nejen renomované daňové a účetní kanceláře, manželem, otcem tří kluků, ale třeba i předsedou fotbalového klubu ve Zlíně – Loukách. V čele kandidátky ODS se bude ucházet v podzimních komunálních volbách o post zlínského primátora.
Míval jste jako kluk na vesnici ve Lhotě u Vsetína, odkud pocházíte, své sny?
Jasně, jako každý. A vždycky se mi mísily i s realitou, a hlavně i s nevšedními cíli.
Třeba?
Třeba, že jsem jako dítě mámě tvrdil, že jednou budu prezidentem. Což bylo někdy před 45 lety pro mámu hodně úsměvné. Ale k tomu jsem vždy i dodával: „Počkej, mámo, jednou určitě v životě něco dokážu.“
Ony ty sny a realita nemusejí být zase tak daleko od sebe. O čem se Vám zdává dnes, ve správně chlapských třiapadesáti?
O Zlíně, o mém městě, kde už dlouho žiju. A o tom, jak mu dodat to, na co má potenciál, jak jej, řekněme, znovu „zbatit“. Neboli dát mu dřívější tah na branku a posunout jej do pozic, kdy našim předkům lidé z celé republiky i Evropy Zlín prostě záviděli. Někdo říká, že to již nejde, že historii nelze opakovat, ale já říkám, že ano, že to půjde. Chce to vize, úsilí, energii a tvrdou práci. A tak jsme se dostali k Tomášovi a Janovi Baťovi. Oni přece taky měli své sny. A dokázali je spolu s odvážnými a pracovitými Zlíňany plnit.
Už utíkejme od snů k dnešku, ale přesto: sny se rodí ve spánku, jak je pro Vás důležitý?
Absolutně. Špatný spánek znamená málo energie, dobrý spánek ale člověka posílí. Takže je třeba se dokonale nabít a pak tu energii předávat.
Jak se člověk stane daňovým poradcem? Zkraje 90. let minulého století, kdy jste končil v Brně vysokou školu, byl přece tohle pojem prakticky neznámý.
„No osvítil mě Duch svatý“, to říkám samozřejmě v nadsázce. Už celý poslední ročník vysoké školy mi to běhalo hlavou, když jsem zjistil, že dobře rozumím zákonům. Hned v roce 1993 jsem se do oboru vrhl a také úspěšně složil zkoušky na daňového poradce. Mám ostatně v Komoře daňových poradců číslo 219, to je důkaz, že jsem stál u jejího zrodu.
Děláte tu práci pomalu 30 let, pohled do kanceláří svědčí o jednom – sázíte na mladé kolegy…
Ano, přesně. Já mladým lidem absolutně věřím, kolegům jsem předal veškeré zkušenosti s tím, že jdu do určitého rizika. Povedlo se, firma už jede vlastně beze mne, třebaže jsem kdykoli připraven poradit a pomoci a chodím sem, jak rád říkávám, na kafe. A chodím tu rád, cítím tu jejich energii, je mi mezi nimi moc dobře.
Pořád zní slovo energie…
To je alfa i omega veškerého dění. Buď prýští a pak se něco posouvá dobrým směrem, anebo prostě není. A pak je to špatně. Často si to ověřuji u nás v Loukách na fotbalovém hřišti. Sázím na mladé, tahle práce mi dává největší smysl. Když vidím to nadšení malých kluků, tak tu energii přímo hmatám, třeba s praporkem coby pomezní rozhodčí, nejenom jako šéf klubu.
Aspirujete na post ve vedení 75tisícového krajského města. Sám jste z vesnice. Jak jste Zlín vnímal coby kluk, který tu nebydlel?
Já jsem jezdil s tátou do Zlína na hokej, se školou do divadla, občas i do zoologické. Jak jsem dospíval, začal jsem vnímat vnitřně svou fascinaci naprosto neuvěřitelnou architekturou. Pořád to sílilo. V roce 1993, ve svých 24 letech a po vysoké, jsem měl jasno. Tady musím bydlet. A pracovat.
Jak vnímáte Zlín bezmála 30 let poté?
To se usmějete. Jako skanzen. Ovšem v nejlepším slova smyslu. Jako ucelený architektonický skvost, což mi potvrzují časté zahraniční návštěvy. Třeba tchajwanský velvyslanec, anebo naopak úplně obyčejný 18letý student z Turecka, který u nás doma v rámci výměnného pobytu bydlel a který se do našeho města zamiloval.
Jenže, vážený pane senátore, vrabci od Příluku po Malenovice cvrlikají o tom, že potenciál Zlína není ani zdaleka využitý. Ba dokonce, že město spí. Ale rozhodně z toho spánku energii nečerpá.
No, tak to mají vrabci do značné míry pravdu. Poslední pořádný a výrazný počin byl zlínský KUC postavený za primátorky Ondrové. Jenže to už bude 12 let. Pak už chyběly vize i odvaha. Opravený park? Dobře, ale to je velmi málo.
Irena Ondrová stála i u zrodu zdejší univerzity. Jak ji vnímáte, tedy tu vysokou školu?
Jako neuvěřitelně silný potenciál. Ale pozor, studenti tu dostanou vzdělání a utečou nám jinam. To se musí zastavit.
Ale… A jak? To není snadné.
A co je dnes snadné? Ať se stanu primátorem, anebo třeba jen radním či náměstkem, budu velmi vážně usilovat o to, aby zmizely, lépe řečeno se konečně prolnuly, dvě odlišné bubliny našich obyvatel. Tedy na jedné straně studenti a na druhé obyvatelé města. Je třeba, abychom tu žili společně a ne každý zvlášť. Zastavit úbytek mladých v našem městě však nebude jednoduché. Mladým chybí perspektiva a také zábava. Jak říkám, pro mladé lidi jsou důležité lepší vize, jejich budoucnost a možnost příjemně strávit chvíle oddechu po škole či po práci.
Tedy, jak na to?
Mým cílem je vybudovat studentské centrum (kampus) tak, jak to vidíme třeba v Brně. Tedy místo, kde se studenti vzdělávají, ale také baví. Pak nám tu taky velmi chybí kapacita vysokoškolských kolejí, ty by měly být součástí tohoto centra. Stavějí se zde sice nové byty, ale ty si pak pronajímají studenti. Takhle ne. Mladí patří k sobě. Čímž neříkám, že se mají vyhýbat okolnímu světu, to ani nejde. Musí se umět radovat, bavit, to jsou nejkrásnější roky života. Proto koleje, proto kampus coby centrum jejich denního bytí. A to hlavní, uvolní se byty pro zdejší lidi.
Dobře, ale jak propojíme město s univerzitou?
Možná to bude znít zvláštně. Ale musíme si prostě povídat. Mladí se staršími a naopak. Nemyslete, tohle je moc důležité, ale neděje se to. Nebo se to děje málo. V kampusu je možnost tvorby nikoli pouze ziskové, ale i alternativní kultury. Ať se mladí předvedou. Jsou šikovní, nabití energií, můžeme si ji navzájem předávat. Ti kluci a holky musejí získat vztah k městu a zůstávat tu. Ale to je i my Zlíňáci musíme umět přijmout. Zatím dáváme zadarmo bystré hlavy a mozky jinam, hrozný hřích. To mě štve. Poslední věta na tohle téma: pro studenty musí platit. Budoucnost a zábava. Nepodceňujme ji.
Pane senátore, jak byste začal probouzet podřimující město?
To není lehké, ale já složité výzvy přímo vyhledávám. Připomeňme stav věcí. Sociální sítě jsou plné nadávek na vedení města, což já neberu. Je třeba spolu mluvit, a ne si nadávat přes kyberprostor. Nikdo nikomu nic neřekne z očí do očí. Tohle je špatně a musí se to zlepšit. My politici musíme s lidmi mluvit.
Teď ale k tomu hlavnímu. Zastavme hned zpočátku pokles obyvatel, když zatím nebude lidí přibývat. V případě studentů jsem leccos naznačil. Ale musíme mít zájem o každého, kdo tu žije a kdo by tu i rád žil a chtěl město obohatit. Na profesi nezáleží.
Ale to jsme se zatím bavili pouze o probouzení, my musíme dál…
Tak pojďte lákat. Je známo, že Vám nejsou cizí ani vize zdánlivě nesplnitelné. Jak byste řešil třeba dopravu?
Tak předně… Mrkněte se na dopravní situaci vedle v Přerově, v Brně, v Praze, ale i jinde, ať nechodím tak daleko. To si pak řeknete, že na tom jsme ještě velmi dobře. My jako město už máme jeden přístup k dálnici, dodělá se v brzké době další přístup na dálnici i z druhé strany. A to je příjemný bonus. Mluvím teď o Zlíně, nikoli o alarmující dopravní situaci v kraji. Je otázkou, jak se doprava změní po zprovoznění obchvatu Zálešné, až potom je třeba celou dopravní strukturu opětovně analyzovat.
Ve Zlíně se mluví o tunelu v centru města. Co Vy na to?
Tunel je hloupost, pro ten bych nikdy ruku nezvedl, nevyřeší vůbec nic a stál by dnes více jak 5 miliard.
Nesete v sobě nějakou zdánlivě stěží uvěřitelnou zlínskou vizi?
Ty stěží uvěřitelné vize jsou nejlepší. Chceme se stejně zapálenými lidmi, lhostejno ze kterých stran či politických uskupení, vytvořit zlínské centrum pro blockchain, tedy jakousi nekonečnou elektronickou knihu záznamů. Málokdo ještě ví, oč jde. V tom bychom chtěli být první a nejlepší. Aplikace blockchainu do života, a hlavně státní správy je nejnovějším trendem, odpovídá věku robotů, mimochodem, ta je díky novým technologiím daleko blíže, než by se mohlo běžným lidem zdát.
Jiná věc je, jak dostat do města turisty. Vedle v Kroměříži anebo na Slovácku, nejen v Uherském Hradišti, a taky na Valašsku, je jich hodně, tady pořád málo, cítíte to tak?
Cítím a vím, že jde o naprosto nevyužitý potenciál. Už jsem říkal, že je Zlín architektonicky naprosto skvostný. Ale má i úžasné osobnosti a jejich příběhy, ty je třeba také prodat. Příběhy Tomáše či Jana Antonína Bati, Tomáše Bati juniora, Miroslava Zikmunda, Jiřího Hanzelky, Karla Zemana, Hermíny Týrlové, zdejších architektů, ale i mnoha daleko mladších lidí, to se přece samo nabízí. Tohle musí jít na stůl. Turista dává vydělat lidem ve službách. A těch bude, ať chceme nebo ne, muset pořád přibývat.
Kdysi mohli turisté třeba do Velkého kina, dnes tam nemohou ani Zlíňané křtění Dřevnicí.
A je to už řada let. Musíme prostudovat projekt, možná jej zrevidovat, údajně je i nyní v rozporu s normami památkářů. Až si budeme jisti, že je vše OK, můžeme se bavit o nové podobě kultovní budovy. A hledání financí. Ale nesmí to trvat dlouho, pak bychom mohli tuto důležitou stavbu akorát zbořit.
Jak vnímáte možné propojení funkcí senátora a primátora? Jako výrazné plus. Neznám případ, že by někdo šel cestou, kterou jsem se vydal já. Tedy řekněme shora níž. Napřed být ve vysoké politice a teprve potom jít do komunálu a pomáhat svému městu. Mám coby senátor otevřeny dveře prakticky ke všem politikům ve vyšších patrech. K ministrům, k lidem, kteří rozhodují o přísunu peněz. Nadstandardní vztahy mám s panem premiérem i ministrem financí. Tohle prosím není vychloubání, to je realita, která je v praktické politice prostě nutná.
Práce, vize, energie. Ale život, to je rodina, vlastně na úplně prvním místě…
Naprostý souhlas. Mám tři kluky od 12 do 24 let. Ten prostřední, 16letý, se už dnes hodně zajímá o firmu, chodí tam na brigádu. Sekat trávu. Myslím, že má cíl jednou převzít firmu. Ale musí začít od píky a pochopit všechny problémy ve firmě, její fungování. Tady ale nejde jen o vzdělání, doma máme dobře vybavenou dílnu, takže kluky vedu i ke zručnosti a k malým domácím opravám, aby se kluci naučili pracovat i manuálně. Prostě i fyzicky, to je důležité, stejně jako fotbal či další sporty, kterým se kluci věnují. Ale úplně nejvíc je, aby se měli rádi. Aby si vážili toho, že mohou s rodiči cestovat, že se mají dobře. O víkendech trávíme spolu hodně času a také přes týden o večerech sledujeme skvělé seriály. Jinak když jsem se ptal našeho nejmladšího syna na to, co si myslí o tom, že kandiduju na primátora, odpověděl zcela srozumitelně a jednoduše: „Táto, ty chceš být primátorem? No to je fajn, to by se mi líbilo, běž do toho.“
Zkuste mi ještě říct, jak to udělat, aby byli Zlíňané ve svém městě šťastní. Nebo alespoň spokojení.
Aby byli spokojeni, to si troufnu. Rád budu Zlínu pomáhat plněním vizí, o kterých šla řeč. Nemusím být primátorem, budu se snažit, i kdybych se jím nestal. Po čase musí být vize, o nichž jsme mluvili, všude znát. Lidé spolu musejí komunikovat, vnímat se navzájem, být na město hrdí, pomáhat mu. Udělat lidi spokojenější jde.
A s tím štěstím?
Tohle neumím. To je sice ten nejlepší možný stav duše, ale to je v každém z nás, jak si to nastavíme. Štěstí se nedefinuje, neboť ho každý spatřuje v něčem jiném – v dobré rodině, práci, odměně, pomoci druhým, vlastním umu, v dětech či v jiných úspěších. Ale za to, zda je člověk šťastný, jsme si odpovědni každý sám. Jsou lidé, které neuděláte šťastnými, i kdybyste se přetrhli.
Tak tedy, hodně energie přeji.
Děkuji, bude jí moc potřeba.
