Červenohorské sedlo se umí ve svých tisíci metrech pěkně zakabonit, nasypat i na začátku jara nových deset čísel prašanu, a zatímco se jinde lyžaři už loučí, tady se jezdí dál.
„Určitě, máme tu ještě nějaké kurzy, hned tak končit nebudeme, a co víc, žádné fronty na vlecích, to ani náhodou. Jaro sice přichází, ale zima to u nás fakt umí, o víkendu čekáme spoustu lyžařů a snowboardistů,“ povídá příjemná slečna recepční v hotelu.
V hotelu, který má v restauraci kouzelnou raritu, přesně tudy řádně vyznačena, prý prochází zemská hranice Moravy a Slezska.
Kdo nevyrazí na sjezdovky, může ještě pořád na běžky, třebaže je trať směrem na Švýcárnu už poněkud hůře sjízdná. Stačí tak krásná pěší vycházka zasněženou krajinou plnou obílených smrků. My končíme po necelých čtyřech kilometrech na Klínovci (neplést s Krušnými horami). Cesta zpět už bez sněžení, střídavě oblačno i jasno.
Z jiného soudku je návštěva vesničky s názvem Rejvíz, tam nás doveze autobus nebo náš automobil, stoupání z města Jeseník značné, silnice místy namrzlé, jsme v přírodní rezervaci, tady se nesolí.
Rejvíz je opravdový unikát, snad jediná dostupná náhorní jesenická plošina.
Pěší stezka vede nejdříve lesem. Je tu mimořádně zajímavý prales, aby zaschlé stromy neohrožovaly turisty, bylo je nutno pokácet, na zemi ale zůstávají, to aby si tu svým životem napořád žily jinde nevyskytující se organismy. Rostliny i živočichové.
Jsme v jednom velkém rašeliništi a naším cílem je Velké mechové jezírko. Hluboké tři metry, úkaz přírodní, málokde máte pocit, že se prostě zastavil čas.
Jeseníky mají spoustu specifických tváří. Také zdejší lázně – v Jeseníku i v Lipové – mají punc jedinečnosti.
V Jeseníku je založil Vinzenz Priessnitz a vsadil na vodoléčbu, což do značné míry na kopci nad městem platí dodnes. V Lipové Johann Schroth – ten se proslavil nejen ledovými zábaly, ale také půsty a vinnými kúrami.
