Pánové, jak se máte? Vypadáte skvěle.
Jindřich : Aha, vidím, že hůře vidíte. Já slavil loni osmdesátku, to už něco znamená, ale žijeme v pohodě, tak snad to ještě chvíli vydrží.
Jan: Trochu mne v pohybu limitují bolavá kolena, jinak ok.
Pořád se hýbete? Ku prospěchu svých tělesných schránek?
Jindřich: Jasně, já mám kolo, tedy závodničku, jako kamaráda na celý život. Dvakrát týdně si vyjedeme s partou nějakých šedesát, osmdesát kilometrů. V létě si přidávám s přítelkyní, to se třeba stačíme i vykoupat, kocháme se, nikam nespěcháme, občas přijde k duhu i elektrokolo.
Jan: Já jsem hodně často na chalupě v Čenkovicích v Orlických horách. Brácha tam jezdí málo, já hodně. Skvěle se tam lyžuje a hraje tenis.
Vidím, že žijete dneškem, jak často si vzpomenete na líté boje na palubovkách?
Jindřich: Na to se samozřejmě zapomenout nedá. Ve vzpomínkách máme s bráchou nejen vlastní úspěchy, ale i jejich nedílnou součást.
Jan: Brácha myslí Rudu Hartha, našeho trenéra, byli jsme spolu čtyřicet let. Byl to náš druhý táta, ten pravý tragicky zahynul na samém konci německé okupace.
Jak by to dopadlo, kdybyste si s bráchou dali třeba časovku?
Jindřich: Jednak to nehrozí, ale myslím, že by to bylo hodně zajímavé.
Jan: Ona se asi konat nebude, ale je to jasné, brácha by vyhrál na celé čáře. On je dodnes fyzicky výborný.
A jak by to dopadlo, kdyby vám ubrali třeba pětatřicet let a nastoupili jste proti dnes nejlepším dvojicím v kolové?
Jindřich: Těžká otázka, samozřejmě i kolová jde rychle dopředu, mění se i kola. Kupodivu je dnes měkčí, ale řekl bych, že i techničtější.
Jan: A obezřetnější. Za nás se podle mne více útočilo, nebylo tolik taktiky. Neříkám, že bychom vyhráli, ale pokus by to byl teda zajímavý.
Žili jste v jiné době, v čem jiné?
Jindřich: Žili jsme v době normální, neboť nepočítačové a nemobilové.
Jan: A žili jsme v době, kdy bylo daleko více kamarádství, přátelství, kdy se lidé rádi scházeli a měli se jednoduše rádi. Čímž nenastoluji nějakou dávnou idylu, ale nabádám k tomu, aby se lidé setkávali a našli si na sebe čas v dnešní splašené době konzumu.
Blíží se advent, čas vánoční. Co si tak popřát…?
Jindřich: Pro mne je absolutní prioritou zdraví. Bez něj jde všechno do háje. Snad to ještě nějaký čas vydrží.
Jan: Tohle řeknu i za bráchu: kéž by byl na světě konečně klid a mír. Bohužel to tak nevypadá.
