Petře, kdy jste vlastně zjistil, že vás fotbal chytil za pačesy i za srdce a zasáhne na celý život?
Já myslím, že to bylo někdy, když mi bylo krásných dvanáct let. Tehdy jsem přišel do klubu Moravan Otrokovice a bylo zaděláno. Do té doby jsem ale jako každý kluk vyzkoušel všechny možné sporty, tak to tehdy v sedmdesátých letech minulého století bylo normální.
A to už jste zjistil, že vás pan Fotbal nepustí?
To bylo zajímavé, jak jsem s kamarády spoluhráči poznával nová hřiště, nové stadiony, tak mne to fakt chytlo. Bylo v tom cosi objevného, poutavého a samotná hra samozřejmě jako veliké klukovské vzrůšo a pouto kolektivu.
Ve Zlíně jste už mezi dospělými za dvě desetiletí zářné kariéry zažil opakovaně druhou i první ligu. Když to srovnáte s dneškem, je to stejné? Anebo se fotbal vyvíjí?
Vývoj a progres jsou jasné. My jsme hráli docela silově, řekl bych fyzický fotbal. Bylo tam i dost času na techniku. Jenže časem přímo před očima tahle krásná hra nesmírně zrychluje, současný fotbal je někdy až extrémně rychlý na úkor krásy. Hráči jsou možná méně odolní, než jsme byli my. Mají daleko lepší regeneraci a zabezpečení zdraví. A mnohem lepší peníze, o tom mluvit netřeba.
V první lize jste vstřelil tuším osm gólů. Na které vzpomínáte nejraději?
Hned na ten první, vlastně na první dva v jednom utkání. Porazili jsme Bohemians 4:1. Dodnes mne kamarád Roman hecuje, že jsme odrovnali jeho Bohemečku.
Co aktivní fotbal dnes, na prahu druhé třicítky, jak vás naplňuje stará garda ševců?
Tuhle skupinu fotbalových kamarádů mám fakt pod kůží. Vždyť jsem ji v roce 2007 s několika blízkými lidmi po x letech obnovil. Mimochodem stalo se tak na Rusavě u příležitosti tehdejšího výročí založení obce.
Když se řekne stará garda, evokuje to něco, čemu v lidském životě prostě říkáme stáří. A nikdo pořádně neví, co to je. Vy snad ano?
Já mám jasnou zkušenost. Když je člověk v kolektivu a baví se s lidmi, kteří nezkazí žádnou legraci, tak je vlastně stále mlád a užívá si života plnými doušky. Ono ta potvora stáří se přihlásí sama, zpravidla závažnějšími zdravotními problémy.
Jak vás coby zlínského srdcaře těší skvěle odvedená práce na knize ke stoletému jubileu zlínského fotbalu v roce 2019?
Těší, samozřejmě, už proto, že jsme na ní začali pracovat o dlouhé čtyři roky dříve. Chci ještě jednou poděkovat kolegům Honzovi Jančovi, Antonínu Parolkovi a hlavnímu tahounovi Arnoštu Hoškovi. S nimi jsme trávili nekonečné hodiny v archivech a korespondencí s filmaři. Jen je škoda, že se Tonda Parolek nedočkal premiéry.
To je minulost, čas letí, důkazem budiž vaše kulatiny. Co říkáte na Zlín v první lize?
Jsem rád, že kluci profrčeli druhou ligou a slušně si vedou i mezi českou klubovou elitou. Jsem realistický optimista a kluky bych rád viděl někde v polovině tabulky. Těší mne velmi dobré výkony, jen neustrnout, ale to snad nehrozí.
Proč je fotbal vlastně takový celosvětový fenomén? Vždyť pro mnohé je to v podstatě nesmyslný boj dvou týmů okopačkovaných chlapů (i žen) jedenáct proti jedenácti na zeleném trávníku…
Zajímavá otázka na delší zamyšlení. Fotbal má štěstí, že je hodně medializován. Diváci jdou rádi za zábavou a ta masa lidí se podle mne na stadionech odreaguje od mnoha jiných problémů.
Petře, vy jste byl v lize především výborný obránce. Co je vlastně nejlepší? Chytat v brance, bránit, útočit, běhat v záloze?
Je zajímavé, že já si v celé kariéře vyzkoušel postupně vlastně všechny posty. Parádní je každé místo v sestavě, ne na lavičce (úsměv). Ono si vlastně každý typologicky své místo najde.
Troufl byste si sestavit ideální zlínskou fotbalovou jedenáctku? Třeba ve vaší éře. Řekněme od roku 1985 do roku 2005, tedy v časech vaší úspěšné zlínské kariéry?
Jejda, to je fakt těžké, hrál jsem s tolika výbornými hráči, že by bylo nezdvořilé vyzdvihovat jedny a vynechat druhé. Ale všem přeji to, co sobě, chuť do fotbalu, dnes už spíše do fandění a pevné zdraví.
Chcete si přečíst další rozhovory se zajímavými osobnostmi nejen ze Zlínského kraje? Najdete je na našem webu.
