Zaparkuje u Obchodního domu a jde se. Nejdříve k Městskému divadlu. Příliš se to neví. Tak jak Dan hraje na ledě, tak tady tři desetiletí zářil jeho děda. Stanislav Tříska.
„Bohužel jsem ho nezažil, minuli jsme se v životě o dva a půl roku, ale všichni, kdo ho znali, tvrdí, že by měl velkou radost, kdyby mě viděl. Děda, tedy tatínek mojí maminky, byl velký fanda sportu. Divadlo a sport můžeme srovnat, hraje se pro lidi, když se daří, mají radost.“
Zastavení druhé u Základní školy Emila Zátopka v centru Zlína. Sem chodil Dan coby dítě školou povinné a hokejem posedlé.
„Dobrý den. Jé ahoj, jak se daří?“ Náhodné a letmé setkání s paní učitelkou Hanou Chwasczovou, která ho ještě před pár lety učila zeměpis. Vzpomíná na Dana moc ráda. „Velice slušný kluk, nenápadný, milý, jsem moc ráda, že se mu poslední dobou hodně daří.“
O pár kroků dál je Obchodní akademie, kde mladík čtyři roky studoval a odmaturoval.
„Tahle škola pro mne má zvláštní přitažlivost, tady jsem seděl v lavici s jednou hezkou slečnou Veronikou, už to bude pět let, co spolu chodíme,“ směje se na schodech školy.
A školní procházka má i další díl. Znovu v centru krajského města.
„Teď jsem ve třetím ročníku Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati, zrovna běží zkouškové období, škola je s hokejem coby dvojprogram samozřejmě náročná, ale zatím se daří,“ komentuje další důvěrně známé prostředí úspěšný vysokoškolák.
Hokej by samozřejmě nemohl v tomto povídání zůstat Popelkou.
„Tak to ani náhodou. Zimní stadion je mým druhým domovem.“
Zlín má na post brankáře hned tři odchovance. „Všechny kluky mám rád,“ říká ten, kdo je s Hufem, Kašíkem i Kořénkem denně v nejužším kontaktu, trenér brankářů Richard Hrazdíra.
„Dan si prošel těžšími obdobími, chytal i mimo Zlín, má ale jednu velikou devízu, a to je píle a chuť se zlepšovat, to je dobrý předpoklad pro skvělou kariéru. Výborní jsou i oba jeho kolegové,“ připomíná Hrazdíra.
Ten je pro kluky tak trochu druhým tátou. Tím prvním samozřejmě Leoš Huf. S manželkou, která bohužel předčasně zemřela, vychovali čtyři kluky. Nejmladší je právě Dan.
„Danek je nesmírně soutěživý, hrál hodně dobře závodně tenis, teď se mu daří na ledě. Občas mi udělá radost i jinak, když ho tu a tam porazím v některém setu v našich lítých stolnětenisových bojích,“ směje se sportovně založený táta.
Sám talentovaný brankář ví, že je pořád na začátku cesty. I když se letos jeho týmu tolik nedaří, říká jednu zajímavou věc.
„Mám takové motto: prohry neexistují, jen vítězství a lekce(zkušenosti). Buď můžeš vyhrát, anebo se poučit, posunout se dál a být lepší verzí sama sebe,“ udivuje mladý muž až překvapivou mentální vyzrálostí.
