Milá paní učitelko, tak jste se dočkala. Baterky dobíjíte ve svých, odpusťte mi tu zpravodajskou nezdvořilost, 87 letech tady ve škole, nebo snad o prázdninách?
Jistěže tady! Škola, to je moje. Měla jsem během letoška dvě úmrtí blízkých lidí, tak té radosti zase moc nebylo. Ale smutek házím za hlavu okamžitě, když přijdu do školy, vidím kolegy, mimochodem mám tři nové, ale hlavně, když se ozve nezaměnitelný cvrkot dětských hlasů. Takhle to je s těmi baterkami a energií.
Učit budete, prosím pěkně, co?
Nu, moje dávná původní aprobace je český jazyk a tělesná výchova, určitě na ně dojde, ale časem jsem si přidávala. Miluji třeba fyziku, mám ráda zeměpis, dějepis, za spoustu let jsem vyzkoušela snad všechny předměty, těším se tedy na věci nejrozličnější.
Poslouchejte, paní učitelko, ještě jsme se nikdy nebavili o tom, jak jste na tom u vás v rodině s pokračováním pedagogické tradice. Jak daleko popadala jablíčka od kantorského stromu?
Je to prosté. Dcera učí na zlínské polytechnické průmyslovce. Jedna vnučka na gymnáziu v Holešově, druhá na základce v Brně. Další pedagogické výhonky máme na univerzitě ve Zlíně a pozor, do školního procesu se právě dnes zapojuje jeden můj pravnuk. V Holešově míří do první třídy.
Hodně často se mluví o tom, že dnešní „mobilní“ generace dětí je, jak to říct jednoduše, prostě horší než ty předešlé. Co vy na to?
Ne, já si to nemyslím, jde jen o to, jak k nim přistupujeme ve škole a jak doma rodiče.
Někdo by si myslel, že jste anděl. Ale to by asi pedagog být neměl, nebo ano?
Proč anděl, já jsem známá jako přísná kantorka, nikdy bych ale dítě neuhodila. A zvednout hlas? To taky nedělám. Když mne někdo vytočí, chytnu se stolu a vydýchám to.
Copak si přejete do svého 69. školního roku, paní rekordmanko?
Jaká rekordmanko, kdesi jsem četla, že jeden muž učí někde v Africe už 90 let, budu mít co dělat, abych ho předběhla. A co si přeji? Úplně obyčejný školní rok, jak jsme ho znali ještě před rokem a půl.
