Libuše Sobieská odmaturovala na zdravotní škole v tehdejším Gottwaldově v roce 1964. A hned poté nastoupila do Baťovy nemocnice.
„Začínala jsem na interním oddělení, po pár letech šla na úrazovku a pak na mateřskou dovolenou. Vrátila jsem se na onkologii, pak znovu mateřská a urologie. Tam jsem se po letech stala vrchní sestrou a zůstala jí až do roku 2003, kdy jsem šla do důchodu,“ popisuje Libuše Sobieská.
Doma ale nezůstala, vypomáhala v nemocnici jako sestra, kde bylo zrovna potřeba. Nakonec „zakotvila“ v metabolické ambulanci pod oddělením klinické biochemie a farmakologie.
Na otázku srovnání těch mnoha let ve zdravotnictví říká, že sestřičky to měly v době jejího mládí složitější.
„Neměly jsme žádné sanitářky, sanitáře, ošetřovatele. Ráno jsem pacienta musela umýt, nakrmit, dát léky, injekce, po vizitě uklidit a umýt noční stolky, prostě se vším všudy. Postele neměly kolečka, musely se tahat v ruce, anebo se použily zvedáky. Někdy jsem v noci byla sama na oddělení se třiceti pacienty,“ konstatuje Libuše Sobieská.
Zkušená zdravotnice plná elánu ale druhým dechem dodává, že práce ve zdravotnictví nikdy nelitovala.
„Kdysi byly ve Zlíně hlavně technické školy, což nebylo nic pro mě, a tak jsem si vybrala zdravku. Prostě jsem šla pomáhat lidem. Moji sourozenci chtěli, abych šla studovat medicínu do Prahy, z rodinných důvodů to ale nebylo možné,“ říká paní Libuše.
A jací jsou pacienti v průběhu těch 60 let? Podle Libuše Sobieské jsou pacienti vlastně stejní jako před desítkami let. Jen jsou víc netrpěliví, chtěli by všechno hned a teď, což dřív nebývalo tak očividné. A samozřejmě je obrovský posun v nových přístrojích, metodách, technologiích.
„Za těch 60 let mě nikdy nenapadlo, že bych měla změnit obor nebo jít do jiné nemocnice. Baťovka je srdcovka, nejbližší lidé kolem mě už dávno nejsou jen kolegyně, jsou to kamarádky. Ale teď chci být víc doma, věnovat se rodině, máme s manželem dva syny, čtyři vnučky, čtyři pravnoučata, ráda s nimi trávím čas, jsou pro mě všichni velmi důležití,“ usmívá se Libuše Sobieská.
A co by rekordmanka z Baťovky nemocnici přála do budoucna?
„To je jednoduché, nijak se to v čase nemění a není to fráze. Aby byli pacienti i zdravotníci zdraví a spokojení.“
