Je to tak, že tam, kde jste zveřejnil první kresbu, taky končí dlouhatánská tvůrčí etapa?
Klidně se to tak dá říct. Já jsem v podnikových novinách coby tehdejší zaměstnanec zveřejnil první kresbu tuším v dubnu 1973. Teď jsme se dohodli u příležitosti životního jubilea na přátelském ukončení spolupráce. Ale také na pěkné částečně, ale nejen retrospektivní výstavě. Ty kresby, z nichž některé jsou k vidění, vycházely, vždy originál, to podotýkám, bez pár dnů padesát tři let.
Kolik obrázků to v novinách bylo?
Asi tisíc a pět set k tomu. Respektive o něco více. Ale nekreslil jsem jen pro mateřskou redakci, taky pro další periodika, těch byla taky celá řada. A samozřejmě jsem tvořil i jiné věci včetně novoročenek, kalendářů, dalších zakázek. Tak si dovolím odhadem přičíst další tisícovku.
Tak a teď k jádru vlastní věci. Jak vlastně takový kreslený vtip, anekdota, obrázek vzniká? Kde se bere inspirace?
To zní jednoduše, jsou ze života. Rád chodím mezi lidi, bavím se, poslouchám. Klidně mne věci napadají i v noci. Vstanu a na papír, na šmírák si udělám návrh. Ne že bych byl noční pták, to ne. Práce je ale pořád dost třeba kolem domu, takže nejčastěji kreslím v klidu navečer, už na kvalitní papír, který se používá do kopírek. Do hotova věci nakreslím perem takzvaným centropenem a následně je, pokud chci, vybarvím. Ale pochopitelně jsou i černobílé. Jak kdy, jak se říká.
Jak dlouho vlastně po uchopení nápadu trvá vlastní kresba?
Možná se budete divit, ale to už je krátký proces, klidně jen pět minut.
Kreslířů, karikaturistů bylo svého času hodně. Veličiny jako Kantorek, Renčín, Neprakta a mnohé další vás nemohly minout. Máte, respektive měl jste své vzory?
Zrovna tihle tři jmenovaní, ale i další se mi samozřejmě líbili, byly i zahraniční vzory. Ale nějaké kopírování to ne, snažil jsem se jít vlastní cestou.
Teď máte výstavu v Otrokovicích, byly ale i jiné…
Byly a bylo jich dost. Tak spíš takové ohlédnutí. Myslím, že první výstavu jsem měl před čtyřiceti lety v roce 1986 v Otrokovicích. Taky třeba v Kroměříži, několikrát ve Zlíně, Kojetíně, Vyškově, Vizovicích a opakovaně právě v Continetal Barumu v Otrokovicích. A tam se ten kruh uzavírá.
Kdo ví, třeba ne, vždyť jste přece nepřestal ani s osmdesátkou ve dveřích tvořit, nebo snad ano?
Ne, nepřestal, kreslím denně, pořád mne to moc baví. Mám nadále takovou představu, že by humor mohl pomáhat tam, kde lidem není moc do zpěvu a do skoku. Třeba v některém zdravotnickém zařízení. Rád bych to zkusil. Anebo by se mi to líbilo například v trolejbusech nebo autobusech MHD ve Zlíně a v Otrokovicích. Každý úsměv se počítá. Tak proč k tomu nepřispět.
Více rozhovorů se zajímavými osobnostmi nejen z našeho regionu si můžete přečíst na webu zlin.cz.
