Dorazit do Vídně je dnes snazší, než tomu bylo v minulosti. Na rozdíl od českých proklamací, plánů a slibů totiž Rakušané skutečně vybudovali svůj další kus dálnice, a tak cesta z Mikulova do Vídně ubíhá svižně.
Parking v centru Vídně o víkendu bez poplatku – pražádný problém. Prvním zastavením je Chrám svatého Otmara, jakýsi chutný předkrm věcí příštích. Pěkně po svých a beze spěchu míříme tam, kam tisíce turistů. Tedy do rezidence císařů, Hofburgu. O tom, že právě tady dýchá historie možná úplně nejvíce, není pochyb. A o tom, že návštěvník maně porovnává s Pražským hradem, také ne. Milí sousedi, při vší úctě k honosnému císařskému sídlu by na body i bez lokálního patriotismu o fous vyhrály Hradčany.
Směle dolů zase přímo do centra. Honosné domy jeden hezčí než druhý a coby třešinka na dortu monumentální Katedrála svatého Štěpána. Tohle je turistický babylon a dokonalá podívaná. Méně znalý musí ohlásit podobu s Chrámem svatého Víta, což je dáno tím, že jde o dva superskvosty středoevropské gotiky.
Právě tady na Stephanplatzu, tedy Štěpánském náměstí, mají „hlavní nádraží“ místní fiakry, které vás provezou centrem města. Koně stejně jako jejich kočí se zdají zcela neutahatelní.
K Vídni samozřejmě patří vyhlášený zábavní park Prater o nějaké tři kilometry dál, stejně jako „wienerschnitzel“ neboli vídeňský řízek s tamním poněkud dietnějším bramborovým salátem. Cena začíná někde na 15 eurech, spíše už se ale kloní ke dvacítce. Pivo můžete mít třeba jako tuplák, při letmém pohledu za 9 tvrdých evropských.
Vídeň působí jako velmi kultivované evropské velkoměsto, možná vás coby ctitele Brna nebo Prahy překvapí, že síto hospůdek a restaurací je tu značně řidší. Jinak podoba je docela patrná. Ono to bude přes všechny už více než stoleté odlišnosti také tím, že to bylo centrum zmíněného Rakouska – Uherska a že právě sem mířili šikovní Češi a hlavně Moravané, aby sídelní město zvelebovali k obrazu svého císaře pána.
