Snad ne tou sedmičkou, která se spojila před pár dny s nulou a vytvořily vám životní sedmdesátku?
Tak to snad ani ne, ten důvod je jiný, jak jistě tušíte, souvisí s postavením našich kluků v extralize. Ale nejen přímo s tím postem na samém konci tabulky. Moc mne mrzí, že to klukům, z nichž jsem mnohé trénoval v mládežnických týmech Zlína, tak zoufale nejde.
Životní jubileum bývá důvodem k ohlédnutí. Jak to bylo s tím hattrickem Dominiku Haškovi?
No, to bylo tuším v roce 1984, hráli jsme doma, vyhráli nad Pardubicemi docela jasně, já byl mazák, on bažant, ale ten zápas se mi hodně vydařil, Dominik teprve svoji skvostnou kariéru startoval, moje vrcholila.
Vy jste se dal na trenérskou dráhu, máte spoustu úspěchů s mládežnickými týmy, nejen ve Zlíně i v reprezentaci. V roce 1995 sahal Zlín po prvním zlatu, ale nakonec je bral Vsetín...
Tehdy jsem byl ve Zlíně asistentem Vládi Vůjtka, dostali jsme od Rosti Vlacha ve čtvrtém utkání památný gól z kaluže. Už to bude sedmadvacet let, brali jsme stříbro, ale ve chvíli, kdy ten gól padl, to byl fakt pocit zmaru, zdálo se, že je vše ztraceno.
Nikdy není vše ztraceno, za dalších devět let se slavil historický titul a byl u toho váš starší syn Martin, jak jste to prožíval?
Poněkud vzdáleně, tehdy jsem s trenérem Šindelem vedl v Minsku naši reprezentační osmnáctku, získali jsme cenný bronz na mistrovství světa, ale u té čiré zlínské radosti jsem nebyl.
Tak jste si počkal dalších deset let, že ano?
To jsou tedy skoky. Po devíti letech byly zase nervy, možná pamatujete, jak mladší kluk Filip vyrovnal těsně před koncem v boji o zlato proti Plzni. Ale ještě to nestačilo. Za rok pak už jsem mohl být zase jako táta šťastný. I za něho.
Ještě zpět k sedmdesátce, mnozí se jí obávají, ale vy jste v plném tempu, dnes jsem vás sledoval při tenisu…
Pohyb je základ a já jsem moc rád, že můžu sportovat. Tak snad to ještě nějaký čas vydrží. A propos, moji dnešní parťáci jsou o více než deset let starší.
