Odpolední Zlín je naráz jako kdysi. Plný spolužákovských hloučků. V pondělí se po dlouhatánské době někdy od října zaplnily základní a střední školy.
„Všechno klapalo, nebyl jediný vážnější problém, řeknu vám, že je to bezvadný pocit, když máte zase školu plnou dětí a učitelů,“ konstatoval chvíli po skončení úplně normálního vyučovacího dne Pavel Růžička, zástupce ředitele zlínské Základní školy Křiby.
„No ještě, abychom nemuseli mít ve škole respirátory, a bude to úplně nejlepší,“ říká na zlínském náměstí osmačka Tereza s tím, že jí škola připadala jako něco poněkud zvláštního. „Ten šrumec, to jsme fakt už málem zapomněli,“ hlásila do mobilu mamince.
Další rozvolňovací krok byl znát v holičství a kadeřnictví. Ale tady to má svá specifika. „Stačí vám doklad o prvním očkování zpřed třiadvaceti dnů?“ ptám se kadeřnice. „Určitě ano, ale poprosím vás o jméno a telefon, musím to zapsat,“ žádá dáma v respirátoru, než se dá do práce. „Máme to pro případ kontroly,“ vysvětluje s tím, že do této provozovny zatím nikdo z hygieny nedorazil. „Rozhodně ale nezažíváme dobré časy, nutnost testů nebo dokladů o prodělaném covidu lidi dost odrazuje, byly jsme s kolegyněmi zvyklé na podstatně větší nápor lidí, místo tří teď kvůli rozestupům pracujeme ve dvou. A v čekárně nevidím nikoho.“
O pár stovek metrů dál u konkurence je to podobné. Řady se tu rozhodně netvoří. „My už jsme kontrolu měli, všechno bylo v pořádku, ale zrovna jsem musel odmítnout pána, který se chtěl jen tak bez testu nebo potvrzení ostříhat,“ popisuje zkušený holič.
Už týden jedou tak jako jinde zahrádky zlínských restaurací. Nedaleko fotbalového stadionu je už kolem půl čtvrté velmi slušně zaplněno. Pivo s pěnou si vychutnává po práci pan Petr. „V pátek tu bylo moře lidí, téměř si nebylo kam sednout, dnes je to zatím o cosi slabší. U nás v práci se pravidelně testujeme, mám test ofocený v mobilu, kdyby jej chtěla kontrola vidět, ukážu,“ říká.
Po dlouhých týdnech jsou běžně otevřené obchody i služby. „My se nezastavíme,“ shodují se dvě ženy v hodinářství. Výměna baterky trvá pár minut, na počkání. „I u nás je znát, jak lidé potřebují služby, jsme rádi, že jsme se mohli zase dát do práce, to, že pracujeme se zakrytými dýchacími cestami, už považujeme za normální,“ podotýká paní z prostředí, kde mají naprosto největší přehled o přesném čase. Za zády má totiž desítky, možná stovky budíků, nástěnných i náramkových hodin a hodinek.
