Aleši, pomaličku bude končit jeden rok. Kde všude ses byl podívat?
No momentálně do Zlína. Parádní, nevšední město. Zkouším tu hrát tenis a stolní tenis. Ale pozor, poněkud jinak, než je zvykem.
Což je jak?
Zkouším to se dvěma míči naráz, což je skoro nemožné, ale nesmírně zábavné. Zkusil jsem to s těmi menšími s veteránským mistrem světa Petrem Polákem, dal mi hezkou tréninkovou lekci, díky za ni.
Zlín ale bereš jen letmo, tak se vraťme k letošním delším cestám…
Tak myslím, že hodně zajímavé bylo v létě vydat se favoritem, tedy na hodně letitém jízdním kole, k moři, konkrétně do Bibione. Jel jsem přes Alpy, fakt makačka, ale povedlo se.
Loni jsi to zkoušel pro změnu pěšky na Mont Blanc, nejvyšší evropský vrchol, ale nakonec to nevyšlo. Letos?
Dal jsem si opáčko a to už jsem byl úspěšný, byl to úžasný zážitek.
Tys toho zkoušel mnohem více. Kajakem do Hamburku, Moskvičem do Moskvy, malým Fiatem zase jinam. Ne vždy to především technicky vyjde. Kde se tyhle poněkud nevšední discplíny berou?
V mé hlavě a v hlavách mých kamarádů. Já se řídím jednou zásadou. Uzavřel jsem smlouvu se životem a musím jej žít. Pořád mne to někam táhne, ale na druhou stranu cítím, že už docházím do let, kdy je dobré trochu zvolnit. A věnovat se mým milým, tedy rodině, partnerce Anetce, dětem i rodičům, to je taky v té smlouvě, jen na to bývá někdy méně času.
Jak vnímáš coby mix Pražáka, Plzeňáka a Berouňáka tohle naše město?
Jako naprostý stavební a architektonický unikát, město bratří Baťů a pochopitelně tudíž jako město bot. Zrovna si jdu jedny koupit.
Tady o kousek dál zrovna podepisuje trenér Vrba smlouvu s fotbalovým klubem, když se mrkneš na zdejší stadion, čímpak myslíš, že je jedinečný?
(Chvíle váhání, ale pak obrovský postřeh) No jasně, vždyť vy tu máte tři a půl tribuny, ale hlavně ne čtyři, ale tři stožáry umělého osvětlení. Viděl jsem Camp Nou v Barceloně, San Siro v Miláně a moře dalších. Ale tohle nemají nikde. Tak ať těmi světly s novým trenérem udržíte ligu, fandím vám.
