Znárodnění a řada změn po roce 1945
Stavební oddělení firmy Baťa tvořil po válce tým 120ti architektů, inženýrů, statiků, urbanistů a technologů. Oddělení bylo s celou firmou Baťa znárodněno Dekretem prezidenta republiky do Zlínské stavební. Jeho složení ale zůstalo zachováno, a to platilo i v průběhu dalších reorganizací. Roku 1948 z něj vznikl národní podnik Stavosvit a následovala řada dalších transformací. V roce 1958 pak vznikl Státní ústav pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov. V nové struktuře státních projekčních ústavů zajišťoval Centroprojekt projekty staveb textilního, sklářského, keramického, kožedělného a gramofonového průmyslu.
Přečkat Centroprojektu tyto překotné změny a zachovat kontinuitu slavné meziválečné tradice by se nepodařilo bez dvou výborných organizátorů, kteří drželi pracovní tým pohromadě, a to Jiřího Voženílka a Vladimíra Kubečky. Zatímco jinde se komplexní týmy musely znovu budovat, v Centroprojektu jen dle aktuálních požadavků dolaďovali jejich skladbu úspěšně testovanou po desetiletí. Proto byla firma nadále úspěšná a rozvíjela se.
Znárodnění a řada změn po roce 1945
Export stavebních projektů a technologií do rozvojových zemí v Africe, Asii a Jižní Americe představoval další způsob, jak se Československo ve světě prezentovalo po druhé světové válce. Od padesátých let se vývozním artiklem staly i projekty továren. Od sedmdesátých let se projektové ústavy musely účastnit standardních mezinárodních soutěží a nabízet širší portfolio služeb.
Pro architekty a projektanty byly tyto zakázky velmi lákavé, a to nejen kvůli možnosti navštívit zajímavá místa. Továrny ve státech s řídkým osídlením totiž umožňovaly bez větších omezení testovat progresivní projekční metody v nebývalých měřítkách, aniž by se narušil charakter krajiny či měst. Zároveň vykazovaly vysokou míru univerzality, tedy jasné provozní schéma, maximální pružnost a ekonomičnost manipulace s materiálem, variabilitu výrobního programu, úspornou a přehlednou infrastrukturu. Platilo to i pro Centroprojekt. V první polovině padesátých let soustředil své kapacity především na obnovu a rozvoj tuzemského průmyslu, ale v letech 1954–1956 se podařilo, podle architektonických návrhů Zdeňka Plesníka, realizovat také porcelánku, hlubotiskárnu a televizní vysílač v Pekingu.
Ačkoliv se Centroprojekt v Československu specializoval na stavby pro textilní průmysl, v případě zahraničních zakázek takové projekty dodával téměř výhradně jako součást investičních celků. Projektování i koordinace stavebních prací se tak zaměřovaly především na kožedělné a obuvnické továrny.
Největší takovou akcí byla výstavba kožedělného a obuvnického kombinátu v mongolském Ulánbátáru, která probíhala v několika etapách v letech 1956–1976. Projektanti se zde vypořádávali s řadou specifických parametrů v tuzemsku nevídaných. U stavební koncepce museli zohlednit nejen zdejší klima s charakteristickými extrémními výkyvy teplot a dostupné místní materiály, ale také častý výskyt zemětřesení. V obdobném modelu Centroprojekt pracoval i v případě dalších velkých zahraničních zakázek, například v Bangladéši, Guinee, Turecku, Mali nebo na Kubě.
Pro tuto činnost Centroprojekt ustanovil tým expertů, zaměřený výhradně na zahraniční zakázky. Úspěšnost tohoto kroku tehdy dokládala více než stovka projektů v desítkách světových zemích.
Za úspěchem stáli kvalifikovaní zaměstnanci
Stále náročnější úkoly vyžadovaly vyšší kvalifikaci zaměstnanců projektových ústavů. Tu si měly organizace zajišťovat samy prostřednictvím tzv. podnikových institutů, jakési obdoby doplňujícího vyššího vzdělání pro pracovníky s maturitou či postgraduálního studia pro absolventy vysokých škol. V Centroprojektu tato forma vzdělávání v tříletém kurzu probíhala v letech 1963–1968, jako v prvním projekčním ústavu v Československu.
Studium v podnikovém institutu bylo večerní, tříleté s celkem 1 260 vyučovacími hodinami. Vyučování připadalo na pátek, sobotu a pondělí. Studijní rok byl rozdělen na dva semestry po pěti kalendářních měsících. Součástí studia byly semináře, cvičení, odborné studijní exkurze a odborná závěrečné práce. Ukončení bylo odbornou prací a závěrečnou zkouškou před komisí. Absolventi obdrželi vysvědčení, opravňující je k užívání označení „diplomovaný technik“. V institutu vyučovali příslušně kvalifikovaní pracovníci ústavu Centroprojekt a učitelé středních a vysokých škol a pedagogického institutu.
Centroprojekt změnil také tvář Zlína
V prosinci 1968, po dvou letech stavby, otevřel Centroprojekt své nové moderní sídlo v prostoru křižovatky ulic Štefánikova a Osvoboditelů a do Zlína tak dodal další významnou a ve své době velmi progresivní stavbu, která vzešla z interní architektonické soutěže vlastních pracovníků.
O průběhu stavebních prací „jedné z nejmodernějších budov ve městě“ informoval místní i podnikový tisk a byl podrobně dokumentován firemním fotografem. Konstrukce objektu s půdorysem ve tvaru čtverce o straně přibližně 43 m x 43 m byla provedena metodou zvedaných stropů, která byla stále experimentální.
Metoda, při níž stropní desky tvoří velkorozměrné prefabrikáty vyráběné přímo na staveništi, fascinovala svou rychlostí, za hodinu byla deska vyzdvižena o jeden metr. Stropní desky jednotlivých podlaží byly betonovány jedna k druhé, čímž odpadla většina náročného bednění.
Architektonické řešení spočívalo v maximální variabilitě dispozice. První podlaží bylo určeno pomocným provozům (archivu, skladům, garážím a dílnám se strojovnou). Druhá etáž byla rovněž pomocná a své pracoviště zde mělo fotooddělení, laboratoře, planografie atd. Hlavní vchod byl situován z druhé etáže, ze Štefánikovy ulice a doplňovala ho vrátnice s hovornou. Zaměstnanci procházeli „špinavou“ chodbou do centrálních šaten. Zde se převlékli do bílých pracovních plášťů a obuvi. Takto byla zajištěna maximální čistota pracoviště v celé budově. Pokračovali po schodištích do vyšších pater nebo mohli využít oběžný výtah, páternoster. Pro návštěvy byl pohyb v budově řešen odlišně. Procházely kolem vrátnice po velkorysém centrálním schodišti propojující druhé a třetí poschodí, kde měli k dispozici také šatnu. Třetí podlaží zároveň sloužilo společenským účelům, vedení a ekonomickému úseku. Pro zaměstnance zde byla k dispozici jídelna pro 64 strávníků a bufet. Na patře byl přednáškový sál a konferenční místnost. Čtvrté, páté a šesté podlaží jsou identická a byly zde situovány projektové ateliéry.
O desetiletí později se počet zaměstnanců zvýšil zhruba o třetinu na 600 lidí a i nová budova jim začala být malá, proto bylo sídlo v roce 1979 zvýšeno o další podlaží.
www.centroprojekt.cz │ Facebook │ YouTube kanál │ LinkedIn
Předchozí článek o založení firmy a jejím fungování do roku 1945 si můžete přečíst zde.
