Zdravotnictví se dříve nebo později dotkne každého z nás. A ve Zlínském kraji máme navíc velmi konkrétní důvod, proč mu věnovat mimořádnou pozornost – naše populace totiž stárne výrazným tempem. To znamená větší nároky nejen na nemocnice a lékaře, ale také na sociální služby, domácí péči a podporu rodin. Nejde přitom pouze o to, kolik máme nemocničních lůžek. Musíme se dívat na celý systém jako na jeden celek.
Člověk, který onemocní, potřebuje někdy akutní léčbu v nemocnici. Potom ale často potřebuje následnou péči, rehabilitaci nebo pomoc doma. A v určité fázi života může potřebovat především podporu, která mu umožní zůstat ve známém prostředí mezi svými blízkými. Právě propojení zdravotní a sociální péče proto považuji za jednu z největších výzev příštích let.
Co by se podle vás mělo změnit?
Především bychom měli přestat přemýšlet o zdravotnictví a sociálních službách jako o dvou oddělených světech. Pro člověka, který potřebuje pomoc, totiž hranice mezi zdravotní a sociální péčí často vůbec neexistuje.
Potřebujeme podporovat praktické lékaře a specialisty také v menších městech a obcích. Dostupnost péče nesmí být výsadou lidí, kteří bydlí ve velkém městě a mají nemocnici nebo ambulanci několik minut od domu. Ve Zlínském kraji máme řadu menších obcí a musíme myslet i na jejich obyvatele.
Stejně důležitá je ale terénní a domácí péče. Pokud může senior nebo člověk s chronickým onemocněním zůstat doma a současně dostane kvalitní odbornou pomoc, je to často lepší nejen pro něj, ale i pro celý systém.
Právě domácí péče ale znamená velkou zátěž pro rodiny. Jak se na to díváte vy?
To je velmi důležité téma. Často se mluví o tom, že chceme, aby lidé zůstávali co nejdéle doma. Jenže nesmíme zapomenout, že někdo se o ně doma musí starat. A mnohdy jsou to jejich děti, manželé, manželky nebo další příbuzní, kteří vedle péče chodí do práce a mají vlastní rodiny.
Proto chci podporovat systém, který pomůže nejen samotnému pacientovi, ale také pečujícím. Potřebujeme dostatek odlehčovacích služeb, domácí zdravotní péče, osobní asistence a poradenství. Rodina by neměla mít pocit, že ve chvíli, kdy se její blízký stane závislým na pomoci druhých, zůstává na všechno sama.
Velkou pozornost věnujete paliativní péči. Proč právě jí?
Protože důstojný konec života je stejně důležitou součástí zdravotní péče jako léčba. O paliativní péči bychom měli mluvit otevřeně a bez zbytečných obav. Neznamená rezignaci na člověka. Naopak. Znamená soustředit se na jeho potřeby, důstojnost, zmírnění bolesti a kvalitu života v době, kdy už samotné vyléčení není možné.
A také znamená pomoc celé rodině. Když někdo pečuje doma o těžce nemocného nebo umírajícího člověka, je to obrovská fyzická i psychická zátěž. Rodina potřebuje vědět, kam se obrátit, kdo jí poradí a kdo přijede, když nastane problém.
Na Zlínsku už v této oblasti existují velmi dobré příklady a kraj rozvoj paliativní péče podporuje. V roce 2026 například schválil dotace na rozvoj paliativní péče a ošetřovatelství. Naším cílem ale musí být, aby kvalitní péče nebyla dostupná jen někde, ale aby se postupně stala standardem v celém regionu. Přímo ve Zlíně máme uznávané odborníky, kteří aktuálně připravují mimořádně zajímavý pilotní projekt pro celý region. Jeho cílem je ověřit změnu systému péče i přístupu, a tím se včas připravit na náročné roky před námi.
Máte na mysli především domácí hospicovou péči?
Ano, ta je jednou z klíčových částí. Pokud si člověk přeje strávit poslední období života doma, měli bychom udělat maximum pro to, aby to bylo možné a bezpečné. Domácí paliativní tým totiž rodině nabízí odbornou zdravotní péči, podporu a jistotu, že v náročné situaci na to není sama.
Je ale potřeba myslet i na nemocnice, pobytová zařízení a další služby. Paliativní přístup by měl být přirozenou součástí celého systému. Nejde pouze o jednu službu nebo jeden typ zařízení.
Co je podle vás největší problém současného systému?
Fragmentace. Člověk nebo jeho rodina často musí sami zjišťovat, co vlastně potřebují a kam se obrátit. Jedna instituce řeší zdravotní stránku, jiná sociální služby, další příspěvek na péči a rodina se v tom musí zorientovat. Mnohdy jsou v dané situaci sami natolik vyčerpaní, že je to pro ně neřešitelná situace.
Potřebujeme systém, který bude pro člověka jednodušší. Lékař, nemocnice, domácí péče, sociální služba a rodina musí spolupracovat. Zní to možná samozřejmě, ale v praxi to samozřejmé není.
Zlínský kraj ostatně už na větší propojenosti zdravotních a sociálních služeb pracuje. Součástí těchto plánů je mimo jiné podpora pečujících a rozvoj paliativní péče. Velmi jsem také uvítal nově realizovaný projekt Zlínského kraje – „Žluté dveře“, který pomáhá zorientovat se ve složitém systému sociální pomoci a podpory.
Přečtěte si také: „Bezpečnost není samozřejmost. Musíme být připraveni i na hrozby, které dnes ještě úplně nevidíme, nebo si je nepřipouštíme“ říká kandidát do Senátu Ivo Mitáček
A kde v tom vidíte roli Senátu? Není zdravotnictví především záležitostí vlády a Poslanecké sněmovny?
Senátor samozřejmě nebude řídit nemocnici ani sociální službu. Jeho úkolem je ale podílet se na tvorbě zákonů a kontrolovat fungování státu. A právě u zdravotní a sociální péče je legislativa naprosto zásadní.
Senát může být také místem, kde se budou potkávat lidé z praxe, odborníci, poskytovatelé sociálních služeb, lékaři, zdravotníci, samosprávy i zástupci rodin. Chci do Prahy přenášet zkušenosti z našeho regionu. Ne pouze obecné politické fráze, ale konkrétní problémy, které lidé ve Zlíně, na Valašsku nebo v dalších obcích skutečně trápí a musí je řešit.
Zmínil jste praktické lékaře a specialisty. Jak chcete řešit jejich nedostatek mimo velká města?
Je potřeba vytvořit podmínky, aby pro lékaře bylo atraktivní působit i v menších městech a obcích. To znamená kombinaci více opatření – od podpory vzdělávání a náboru mladých lékařů až po lepší podmínky pro vznik a fungování ambulancí. Zároveň jim v daných lokalitách musíme být schopni nabídnout kvalitní podmínky pro jejich mimo profesní život.
Zdravotnictví ale není jen otázkou peněz?
Peníze jsou důležité, ale samy o sobě problém nevyřeší. Můžeme do systému nalít další prostředky, ale pokud nebude dostatek zdravotníků, pečovatelů, sociálních pracovníků a dalších odborníků, nepomůže nám to.
Proto musíme investovat také do lidí. Do jejich vzdělávání, pracovních podmínek a respektu k jejich profesi. Sociální pracovník nebo pečovatel není „levnější varianta“ zdravotní péče. Je to odborník, bez kterého celý systém nemůže fungovat.
Kdybyste měl své priority v oblasti zdravotnictví a sociální péče shrnout do několika bodů, jaké by byly?
Za prvé dostupná zdravotní péče i mimo velká města. Za druhé podpora praktických lékařů, specialistů a zdravotnického personálu. Za třetí rozvoj domácí a terénní péče. Za čtvrté pomoc rodinám, které pečují o své blízké, včetně odlehčovacích služeb.
A za páté bych jednoznačně uvedl paliativní péči. Chci, aby člověk v závěru života nebyl odkázán pouze na nemocniční lůžko, pokud si přeje být doma. Chci, aby měl možnost důstojného života až do jeho konce a aby jeho rodina dostala potřebnou odbornou i lidskou podporu.
Tohle podle mě není levicové nebo pravicové téma. Je to otázka toho, jakou společnost chceme mít. A jsem přesvědčen, že společnost se pozná také podle toho, jak se dokáže postarat o člověka, který už nemůže být samostatný – a jak dokáže stát při jeho rodině.
POLITICKÉ REKLAMNÍ SDĚLENÍ / Zadavatel: STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ / Souvisí se Senátními volbami 2026 / Oznámení o transparentnosti: https://docs.google.com/spreadsheets/u/0/d/1yYki6dpPR0T9r3cbXI_qIf3PnZd_wsAk/htmlview#gid=172846679
