Paní Marto, je neuvěřitelné, jak jste ve svých 99 letech fit, jak se to dělá?
Samozřejmě nějaký univerzální návod neexistuje, u mě ale jde o životní optimismus, vnímání pozitivních věcí a celoživotně i dnes hlavně o pohyb.
V době zmiňovaného pogromu na podzim 1941 jste ale ve Zlíně nežila. Kde tedy?
Já si to opravdu vybavuji, byli jsme v Ústí nad Orlicí sokolská rodina, tak jako mnohé další. Naštěstí nás ta hrůza zatýkání obešla, ale strach bylo přímo cítit. Bylo mi patnáct let a samozřejmě jsme znali lidi ze Sokola, kteří naráz zmizeli, šlo především o činovníky ve vyšších sokolských funkcích z blízkého okolí.
Vy i vaši blízcí jste byli se sokolským hnutím hodně spjati. Co to konkrétně znamenalo?
Kromě toho strachu a obav ze dne na den konec milovaného cvičení, to mne jako dospívající dívku moc trápilo. Náš Sokol naráz prostě nebyl. Rozpustily se všechny organizace, zavřely cvičební sály, zbyl nám jednu hodinu týdně tělocvik ve škole, ale to bylo pro mne pramálo.
Kdy jste se nám vydala do Zlína?
To bylo brzy po válce, předtím jsem se vyučila švadlenou. Zlín byl i za války a po ní velkým lákadlem, mířili sem mladí lidé z Moravy, Slovenska i Čech. Po osvobození se Sokol zase znovu narodil. Bylo to úžasné nadšení. Brali jsme to jako novou naději, tělocvičny, sokolovny byly zase plné, takovou vlnu elánu si později nevybavuji. Sokol, to byla respektovaná organizace. Hrdost, pýcha národa.
Sokol pak existoval do roku 1956, pak znovu zákaz ze strany mocných a obnova v roce 1990, naštěstí dodnes. Vy jste pořád aktivní členkou. Co myslíte, mají se vzpomínky oprašovat?
Určitě ano, já už jsem opravdu pamětnice, zažila jsem toho hodně, to mi asi věříte. Odpouštět se má, zapomínat ne.
Takže ve středu budete u vzpomínkové akce osobně?
Určitě.
Váš věk, ale i kondice vzbuzují obdiv, víte to?
Jsem na světě moc ráda, ještě sedm měsíců a měla by tu být stovka. Mám-li říct nějaký návod, jak se dožít v dobré kondici vysokého věku, pak říkám: nefňukat nad osudem, usmívat se, žít aktivně, v rámci možností se hýbat, setkávat se s přáteli, šířit dobrou náladu.
Tak dobře. Jak tedy vypadá váš běžný den?
Vstávám kolem sedmé, týden začínám v pondělí cvičením na Sokolovně. Vůbec na tento málo oblíbený den by si lidé měli připravit vždy něco, co jim dělá radost. Jinak uvařím snídani, posnídám, vyrážím ven, těší mne i úklid doma. Televizi moc nedám, mrknu se jen občas, ale zajímám se o všechno. Teď třeba o volby a to, jak to bude v naší zemi dál. Politikům doporučuji větší porci svornosti a nadhledu a taky tolerance. Což platilo v mém krásném manželství.
Více rozhovorů se zajímavými osobnostmi nejen ze Zlínského kraje najdete na našem webu.
