Nu a ta další zase vládcům tenisového světa ve Zlíně v areálu na Vršavě začátkem 20. let století dvacátého prvního. Možná lépe řečeno, nestárnoucím chlapíkům, pro něž jsou tenisová raketa a žluté míčky desítky let téměř životním posláním.
„Už když jdeme na kurt, tak se moc těším,“ je to prostě součást života, tenis je paráda, jinak to říct neumím, hrát budu, dokud to půjde,“ povídá v malé přestávce při tradičním deblovém setkání s kamarády Zdeněk Císař, dlouholetý skvělý pilot, doyen deblového týmu, neskutečný chlapík. Dobíhat vychytralé kraťasy kamarádů se mu bezvadně daří i v šestaosmdesáti letech.
Z vedlejšího kurtu pozoruje snažení nezdolných borců o generaci mladší, právě sportující hokejový trenér Zdeněk Venera.
„Ti páni jsou fakt frajeři, to jak bojují, makají, to je úžasné, paráda. Inspirace pro nás, mladé šedesátníky,“ usmívá se trojnásobný trenér roku naší hokejové extraligy.
„Přesně tak, bojujeme , co to dá, jsem mezi kamarády vlastně junior,“ směje se třiasedmdesátiletý Ladislav Ondra.
„Brzy budeme slavit, naše čtyřka se dožije v průměru osmdesáti let. No uznejte, kdo na nás má,“ ptá se další z úžasných hráčů Jan Herátko.
„Tyhle borce bych trénoval rád, mají v sobě všechno, co je nutné. Vůli, rychlost, chuť do hry, což je hlavní, tihle chlapi jsou obdivuhodní,“ podotýká také vedle hrající fotbalový trenér Bohumil Páník.
A čtyři zlínští tenisoví mušketýři mu odpovídají: „Budeme hrát, dokud to půjde. Do sta let. Dokud budeme chodit.“
