Kláro, kdy to všechno s motokárami vlastně začalo?
Já myslím, že vůbec poprvé mne táta posadil za volant, když mi bylo tři a půl, vlastní závodění začalo někdy v první třídě.
Běžně porážíš kluky, jak to berou, když jim dává, jak se říká na frak, holka?
No, ne vždycky z toho mají radost, to je jasné. Ale musí to brát jako fakt. Někteří jsou příjemní a někteří ne. Tak to asi v našem sportu je a bude.
Letos budeš obhajovat tituly, ale chystáš se i do zahraničí. Vždycky v tátově doprovodu, je to tak?
Jasně, taťka je mi ve sportu vzorem a je mi pořád nablízku. Teď budeme jezdit závodit i trénovat do Itálie, tak se navzájem v karavanu a na okruhu užijeme ještě více než doma. Tam je pochopitelně mamka a dvě sestry.
Chodíš do šesté třídy a tam začíná být škola těžší a těžší, zvládáš to?
Musím, snad dosáhnu na vyznamenání. Zrovna píšeme pololetní písemky, ty také musím zvládat co nejlépe. Chci moc poděkovat těm, kteří mi ve škole umožní nastavit individuální plán.
Čím chceš jednou být? Chceš třeba nahlédnout do rallye a jezdit profesionálně?
To může být jeden cíl, ale mám moc ráda zvířata. Hodně by mne bavilo být veterinářkou, uvidíme, jak říkám, teď je nutné skloubit školu a sport.
Co další koníčky?
Hodně mne taky baví atletika, myslím, že jsem docela rychlá nejenom vsedě za volantem, ale i na nohách.
Prosím tě, Klárko, jak k tomu veškerému souboji s časem a se soupeři, jde jedna jiná nevšední věc, totiž tvoje básničky?
To přišlo někdy kolem sedmi let samo. Prostě mi ty verše začaly chodit hlavou, no tak je občas dám dohromady a docela to zatím jde.
A půjde ti i trénink v rallye voze?
To je velká výzva pro letošní rok. S taťkou bychom to chtěli v upraveném soutěžním voze na soukromém pozemku samozřejmě mimo klasický provoz vyzkoušet.
