Paní Heleno, jak přímo tady na stadionu ožívají vzpomínky?
Pořádně, samozřejmě, vždyť jsem tu ve svých mládežnických začátcích byla členkou zdejšího oddílu. Pravda, vržiště bylo o kousek dál, stadion vypadal úplně jinak, ale je to mé rané mládí. Vždy tu byli výborní atleti, zvláště třeba juniorky, ale i další. Hrdě se sem hlásím.
Určitě i proto, že jste tu zaznamenala tehdejší světový rekord. Zkoušet vás z toho, kolik tehdy rozhodčí naměřili, je jistě pošetilé, anebo snad ne?
No, uplynulo už hodně času, ale tohle se samozřejmě zapomenout nedá. Rok 1974. Bylo to 21.57.
Co říkáte zlínskému stadionu dnes?
Jsem nadšená, to je prostě paráda. Nemám ráda kolosy, kde se ve třicetitisícovém hledišti krčí pár nadšenců. Tohle je podle mého gusta.
Sledujete tu zblízka zápolení koulařů, vaši disciplínu. V Tokiu bude halový mistr Evropy Tomáš Staněk, ale bude to mít moc těžké, má třeba na medaili?
Olympijský závod bývá hodně specifický. Tam třeba zklame někdo, kdo má výkon o metr i dva lepší. Tomáš ale určitě ladí formu na vrchol své kariéry, popere se, budu držet koulařské pěsti, palce i dlaně.
Zdává se vám někdy o vaší úžasné kariéře?
Někdy opravdu ano, spíš o tom v reálu přemýšlím. Tehdy jsem byla strašně zabejčená, prahla jsem po vítězstvích, možná jsem si to měla užívat řekněme jemněji, s mírným nadhledem, tolik bych se při porážkách, byť medailových, nenatrápila.
V práci vám ale ta „tisíciprocentnost“ zůstala, je to tak?
Přesně tak, to jinak nejde, pracuji už tři desetiletí v marketingu pro atletický svaz, věřím, že to přináší ovoce.
Bydlíte v Uherském Ostrohu, nedaleko míst, kde tak děsivě řádilo tornádo. Jak vidíte situaci?
Jako obrovské neštěstí a jako úžasnou sílu lidské sounáležitosti a pomoci. Mám to z domu k Hodonínu nějakých dvacet kilometrů. Jela jsem pracovně do Vídně a viděla celou tu spoušť. Lidem přeji hlavně výdrž. V pondělí přispěji na potřebné, to je prostě povinnost.
