Jste v Česku úzce spojován s pojmem alternativní hudba. Jak byste definoval alternativní hudbu, resp. alternativní rock?
Jednoduše. Komerčně neúspěšný projekt.
To je zvláštní definice. Můžete to rozvést? Myslím, že se najde spousta hudby například ve středním proudu, která je komerčně neúspěšná…
Dobře. Alternativní, underground…? Zkrátka hudba na okraji, která obvykle nezíská masovou oblibu, a tudíž je nutno ji hledat, neboť do rotace v rádiích se nedostane. I když kdysi existovaly i výjimky potvrzující pravidlo. Je to hudba, která nekalkuluje s komerčním úspěchem jako předpokladem své existence.
Vůči čemu se vaše hudba vymezuje? Je alternativní…
Recenzenti říkají, že je alternativní. Já sám to nevím. Dělám ji tak, jak ji cítím a jak ji dokážu dělat. Nevymezuji se proti ničemu. Jen ji zřejmě z nedostatku pokory chci dělat odjakživa po svém.
Liší se nějak česká alternativní hudba od té světové?
Myslím, že neliší.
Jaká je vaše hudební historie? Jaké zásadní milníky v tvorbě vás potkaly?
Především je to z ničeho nic podezřele dlouhá historie. Milníků byla celá řada. Následoval jeden za druhým. Podrobně o tom píšu v knihách Alternativa I a II. Je to takové povídání o tom, jak se dělala hudba, kterou režim nemohl vydejchat v letech po roce 1968 až do roku 1990. První díl se věnuje letům sedmdesátým a vydal jsem si ho vlastním nákladem jako samizdat v roce 1985, druhé vydání vyšlo už legálně v nakladatelství Host v roce 1991. A třetí výpravné vydání doplněné o léta osmdesátá vydalo nakladatelství Galén v roce 2015. Jsou to docela tlusté knížky. Nacpat milníky, kterých bolo něúrekom, mi do jedné odpovědi nějak nejde. Není to psáno vyloženě jako paměti. Snažil jsem se spíš o obraz oné doby. Doby, na kterou dnes někdy vzpomínám s jistou nostalgií, neboť na rozdíl ode dneška se udavačům neříkalo „elfové“, ale byli to opovrženíhodní „práskači“,
„bonzáci“, „svině“ nebo „fízlové“. Z doby, kdy určujícím elementem nebyly prachy, ale solidarita
bezmocných.
Co vás v životě nejvíce oslovilo?
Literatura, hudba, film…, zkrátka umění. Celý život mě umění oslovuje. Mám rád výtvarné umění. Od malička jsem neměl pochybnosti o tom, že budu malíř jako otec. Jako malého mě bral na výstavy hodně často a zůstalo mi to dodnes. Stihl jsem prožít konec šedesátých let, kterým se nyní říká „Zlatá éra československé pop music“, zachycených ve filmech Starci na chmelu nebo Kdyby tisíc klarinetů. Oslovují mě dodnes. Oslovil mě samozřejmě i rock and roll! Měl jsem rád Olympic, Matadors, Flamengo, Prúdy, George and Beatovens, Dežo Ursinyho a Soulmeny, Mariána Vargu, The Primitives Group, Plastiky a nechyběli ani folkaři Vlasta Třešňák, Merta, Donovan, Dylan. Ze zahraničních kapel pak Kings, The Animals, John Mayall, The Cream, The Doors, The Nice, Julie Driscoll, Pink Floyd, Jimmi Hendrix, Paul Butterfield Blues Band, Stouni, Czieslav Niemen, všechny ty rythm and bluesové party z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Zkrátka vstřebával jsem celou tehdejší scénu. Musel jsem to také zkusit! Na UMPRUM jsem se nedostal, našel jsem si tedy náhradu. Později přišli Bozi: Frank Zappa a Captain Beefheart, The Fugs…, pak punk a new wave. Vždycky jsem preferoval originální kapely. A brzy jsem se díky tomu dostal i k nekomerčním kapelám na pomezí jazzu a rocku, případně vážné hudby, jako byly Colosseum, SBB, Mike Westbrook Band, Magma, Henry Cow, Art Bears, The Residents, Der Plan, potom k freejazzovým šílencům, jako byl Sun Ra, Cecil Taylor, John Zorn, Stivín, Free Jazz Trio Olomouc, Charles Mingus… Později vážná muzika meziválečná, poválečná i současná. Co se filmů týká, měl jsem štěstí, že jsem zažil dobu, kdy film byl mimo zábavu i uměním. Zažil jsem „novou vlnu“ československého filmu konce šedesátých let, italské, francouzské, polské filmy té doby. Než začala normalizace, chodil jsem do kina každý týden i dvakrát.
Koho byste si nikdy nepustil?
Myslím, že kdybych to řekl, někoho bych mohl smrtelně urazit. To bych nerad. Přiznávám, že si občas pustím TV Šlágr. A když vidím, jak to ty lidi baví, necítím žádnou potřebu se do nich navážet. Každý má právo dělat si hudbu, jakou chce. Že se něco nelíbí mně, neznamená, že to nemůže udělat radost někomu jinému. Přiznávám ovšem, že mě v poslední době vyloženě „bolí“ současná pop music. Pokud ji tedy někde náhodou zaslechnu.
Sledujete současnou hudební scénu? V jakém stavu se podle vás nachází?
Jen okrajově. Tu šíři už není možné obsáhnout, pokud vás sledování hudby neživí. Ale řekl bych, že se žádná tragédie nekoná. Řekl bych také, že je hudba důležitá pro daleko míň lidí než kdysi. Oč je víc hudebníků, o to méně je posluchačů. Alespoň co se týká oněch „menšinových“ žánrů.
Máte v Česku následovníky? Doporučil byste nějaké?
Nevím. To musí posoudit někdo jiný. Koho doporučit? Fakt nevím. Na někoho zapomenu a malér je na světě! Fakt je toho docela dost. Ale přiznávám, že v poslední době mimo své souputníky nemám přehled. Trochu sleduju kapely, se kterými jsme se setkávali na koncertech v Klubu Delta. Ale to už vlastně nejsou následovníci. Hodně zajímavá je mladá a střední generace jazzu. Občas chodím do Jazz Docku, když dostanu volňáska. Kdo chce, ať se koukne na program. Tam blbé kapely nehrajou.
Jak byste pozval zájemce o váš seminář na festivalu Setkání kytaristů?
Asi větou „Přijďte si pokecat o časech minulých i současných!“
Více informací o 33. Setkání kytaristů najdete zde.
