Stando, máte docela zajímavé příjmení. Je z pohádky a někdy to vypadá, že píšete taky jednu hezkou tenisovou pohádku.
Tak samozřejmě jsem rád, že jej mohu nosit po tátovi. Vždycky jsem v něm měl vzor. Myslím, že byl díky svým početným aktivitám známý ve sportovním prostředí, a tak se mi tam podařilo i díky němu dobře zapadnout.
No, díky tátovi dozajista, ale vy už jste pro šíření slávy rodu taky vykonal hodně. Pořád patříte k české tenisové špičce.
Možná je to opravdu zajímavé. Teď jsem například hrál na mistrovství republiky v Ostravě. Nejstaršímu účastníkovi, nepočítám-li sebe, bylo tuším šestadvacet, mně je o dvacet víc. Ale mladším pořád stačím.
Sportovně je to už paradoxně veteránský věk, vnímáte to?
Tak samozřejmě nejsem mimo realitu, ale výkonnost drží. Ale protože už patřím tenisově do věku Masters a je možné reprezentovat Českou republiku, tak jsem toho už dvakrát využil. Loni na velkém dvoutýdenním turnaji v Tokiu v Japonsku a letos pro změnu na mistrovství světa v Turecku.
Stando, zrovna je čas „wimbledonský“. Jak moc turnaj turnajů sledujete?
Rozhodně nejsem náruživým divákem, většinou se rád hýbu sám. Ale výsledky samozřejmě sleduji, občas mrknu na zápasy Čechů a Češek, no a pak tam mám jedno želízko v ohni, jak se říká. Trénuji Aničku Siskovou, patří do světové padesátky v deblu a budu moc zvědavý, jak se jí na trávě zadaří.
Kdo podle vás vyhraje mužskou kategorii Wimbledonu?
To není lehká odpověď. Myslím ale, že někdo z ranařů, kdybych měl říct jediné jméno, řeknu Sinner.
A ještě s dovolením, tenis je nesmírně vyrovnaný. Vy jste hráč i trenér, co vlastně rozhoduje? Fyzička, štěstí, koncentrace?
Řekl bych, že od všeho trochu. Hrát umí, řekněme ze stovky, dokonale každý. Je ale pravda, že se rozhoduje v tak zvaných big pointech. No a aby je člověk vyhrával, potřebuje um, intelekt, také od trenérů dokonalý rozbor hry soupeře. Rozhodují detaily, silná psychika, zkušenost i víra v sebe sama.
