(Ne)odcházení paní Evy. Čtvrtstoletí v dětském domově

Foto: zlin.cz
VIZOVICE - Těsně před koncem druhého tisíciletí, v roce 1999 se Eva Bůžková (ne tak dávno Čapková), rozhodla, že se po desetiletém působení v soukromé firmě vrátí tam, kam ji táhlo srdce. Je z učitelské rodiny, sama pedagogiku vystudovala a osud tomu chtěl, že se dala do služeb Dětského domova ve Vizovicích. Teď završila čtvrt století téhle náročné práce a nastalo jedno velké Evino dilema.

A to znělo: přihlásit se do konkurzu na vedoucí post a pokračovat v něm, anebo to nechat na mladších, třebaže méně zkušených…

No, já byla v dětském domově spojeném se základní školou u nás ve Vizovicích ve funkci ředitelky jedenadvacet let. Což je myslím si dost, roky nezastavíte. Tak jsem se rozhodla, že se už do výběrového řízení hlásit nebudu.

A ulevilo se vám?

Těžká, i když jednoduchá otázka. Ano i ne. Nějak jsem si řekla, že naráz zůstanu doma, to není moc pro mne. Tak jsme se s mou nástupkyní dohodly, že zůstanu v roli pedagoga a budu dál předávat své snad cenné zkušenosti z tohoto ne zase tak běžného oboru.

Čtvrt století práce s dětmi, které mají zpravidla ten životní pech, že jim nefunguje rodina. Je to klasika, nebo se mění?

Když jsem začínala, byl trend větších dětských domovů, teď jsou to menší skupiny. Práce ředitele je manažerská. Pořád je co řešit, teď se nám třeba podařilo prosadit úpravy našich prostor, které nám dlouho poškozovala vlhkost. Snažíme se budovat další startovací bydlení pro naše dorůstající svěřence. Stěžejní je samozřejmě práce výchovná a dokázat uvést naše děvčata a kluky do běžného dospěláckého života.

Což se daří někdy lépe, někdy hůře, je to tak?

Samozřejmě. Problém zvaný výchovný je často v tom, že k nám přicházejí děti kolem dvanáctého roku věku. Zažily spoustu negativ v jejich rodinách, které o ně z různých důvodů nejeví zájem. Na nás je náprava, někdy jen snaha o ni. Mám ohromnou radost z toho, když k nám přijedou naši bývalí žáci. Mají děti, krásné rodiny, to mne i kolegy naplňuje úžasným pocitem.

A jakým pocitem vás naplnilo za tuhle usilovnou práci nejvyšší resortní vyznamenání z ministerstva školství?

Měla jsem to štěstí, ocenění si moc vážím, pocit samozřejmě jedinečný. Beru to jako ocenění své práce, ale také svých kolegů.

Teď jste ve fázi „předávání“ šéfovského postu. Je to odcházení nebo neodcházení?

To je hezký dotaz, takže spíše předávání nové paní ředitelce a moc ráda se vracím do původní role učitelky. Prostě nekončím, ale docela se mi ulevuje, nápomocna ale budu určitě a moc ráda.

Zobrazit fotogalerii >>