Ulice, kde jsou právě teď šeříky barvy lila v nejhezčím květu a voní ostošest, se sice jmenuje Hrnčířská, kdysi tu byl konec Zlína, ale právě díky paní Evě by se klidně mohla jmenovat Šeříková.
„Jistě, to je spíše úsměvné, ale je pravda, že bychom si bez voňavých květů nedovedli jaro představit. Takže symbol jara, konce války, osvobození i lásky,“ vyprávějí oba manželé společně. Kdo se staví takříkajíc u jejího, nemůže mu ta jarní krása ani docela intenzivní vůně uniknout.
Paní Eva má prostě tyhle květy moc ráda. A aby těšily i v dalších letech, tak na tom má právě ona svoji zásluhu.
„Už jsem jich tu zasadila více, třeba tady jsou už vzrostlejší z odkopků, ale tyto maličké keříky jsou z loňska, musela jsem je ohradit, bráním je tak třeba před psy, kteří si rádi „cvrknou“, to šeříky rády nemají. Jeden mi už uhynul, ale další jdou velmi pěkně,“ dívá se šeříková pěstitelka na své dílo. Nové keře rostou na městských pozemcích, paradoxní je, že za umístění nových šeříků, nejen za sazenice, musí paní platit, ale nestýská si.
„Mám dobrý pocit, že dělám něco pro jiné,“ udivuje velmi vitální dáma i dobrým srdcem.
Šeřík existuje ve světě zhruba ve třiceti druzích, prakticky dominantně roste v asijských zemích, ponejvíce v Číně. U nás je daleko nejrozšířenější šeřík obecný v řadě svých barevných modifikací. Ve Zlíně a okolí je k vidění v bílé i tmavě fialové barvě například nedaleko na Kudlově.
Často se užívá jeho výluh na obklady třeba v boji proti migrénám i stresovým stavům, bohaté zkušenosti s léčbou mají například dvě zlínské léčitelky Karin Svobodová a Petra Totušková.
