Kde se vzal takový nevšední nápad?
Začalo to tím, že jsem mrkl na internet a našel stopovací lavičku v Rakousku.
Jde o vaše dílo. Jak dlouho trvala cesta od nápadu k realizaci?
Ta inspirace je stará řekněme dva roky. U nás v Želechovicích se pak dělal nový chodník a rázem vzniklo místo pro instalování té lavičky. Tak jsem nakreslil stojan, cedule i lavičku. Tím to začalo. Od nápadu k realizaci, tedy stavbě i s poměrně složitým mechanismem otáčení tabulí.
Kampak se vlastně dá cestovat stopem?
Tak pokud budeme vycházet z našich směrovek, pak pochopitelně odsud z kraje obce do jejího centra. Pak taky do Zlína. A to k nemocnici i do středu krajského města. A pak opačným směrem do Provodova přes Zelené údolí.
Vzpomínáte před lety na cestování autostopem?
Jistě, zajímavé bylo, že jsem jezdil téměř výhradně se sestrou. Když nás řidiči viděli, brali nás docela rychle. Taky z vojenských časů mám výborní zkušenosti.
Komu je vlastně stopovací lavička primárně určena?
Šlo nám o doplnění dopravní obslužnosti, odsud do Želechovic zase tak často autobus nejezdí, pak z obce už ano. Takže se lidé vydají zdarma třeba jen za nákupem do vesnice.
No ale pak zdejší pasekáři poměrně dlouho čekají v opačném směru zase na autobus…
Máme s kamarády v hlavách to, že postavíme podobné „dílko“ na křižovatce. Netvrdím, že jde o epochální věc, ale určitou pomoc to přináší, o to nám šlo.
Proč myslíte, že stopování téměř vymizelo?
Prakticky u každého domu je auto. Ale nemá je každý. Náš nápad slouží především starším lidem. Není lehká doba a každá pomoc je dobrá.
