Moravský lék v tekutém provedení se opravdu touto ságou rodu Jelínků nemůže neprolínat. Chcete snad říci, že si tu a tam “cvaknete“ při hře přímo na jevišti pravou slivovicí?
Kdepak, ani náhodou. I tentokrát je to samozřejmě o čisté hlavě, takže se pije voda. Ale pozor, po jednom z představení, které je docela namáhavé, jsme si dali v šatně s Katkou Liďákovou, mojí snachou v tomto představení. Byla výborná (Katka i slivovice), třebaže pálenka nepocházela zrovna z Vizovic.
Vy sám se coby Zlíňan považujete za pravověrného Valacha?
Bez debat. Shodou okolností jsem nedávno pobyl pár dnů v Maďarsku, ale mně vám ty naše kopce absolutně chyběly.
Čímž je jisté, že by vám moc chybělo zlínské Městské divadlo, myslím, že to na přestup nevypadá, nepletu se?
Máte pravdu, ale je možná zajímavé, že jsem tu – na rozdíl od mých vrstevníků a celý život velmi dobrých přátel Heleny Čermákové a Luďka Randára – nezačínal. Po studiu na brněnské JAMU mne osud nejdříve zavál do Uherského Hradiště, pak dokonce do Hradce Králové. V roce 1985 jsem přijel domů a nějak mi vrtalo hlavou, proč já, Zlíňák, působím někde ve východních Čechách. Zašel jsem za tehdejším ředitelem Milošem Slavíkem, on naši generaci dobře znal a smlouva byla v kapse. Sice jsem si po revoluci vyzkoušel i manažerskou a moderátorskou práci v rádiu, ale divadelní vazby jsem nepřetrhl, naštěstí, nikdy.
Výzev je před vámi jistě spousta, ale taky nárok na ohlédnutí za tím, které role vám přirostly k srdci, na které se nezapomíná…
Je jich spousta. Nerad bych na něco zapomněl. Tak třeba namátkou. S Petrem Štindlem, který režíruje „Hvězdy“, jsem před časem moc rád dělal Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, hrál jsem a taky v klubu dlouho probíral s panem Zikmundem roli Jiřího Hanzelky. Rád vzpomínám na Vávru v Maryši, Strýčka Váňu, úspěšná byla role přednosty stanice ve hře Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Ale jak říkám, je toho mnohem víc. Totiž každá role je výzva a každou máte svým způsobem rád. To určitě platí i o té zatím poslední velké, Zikmunda, v inscenaci Trnky a hvězdy.
Výhodu určitého věku, řekněme lidsky i herecky pokročilého, je to, že se můžeme ohlížet. Vytanou vám na mysli i role dávné?
Jasně, třeba takový Jeppe z vršku ve Slováckém divadle, to bude pomalu čtyřicet let.
To se skutečně vracíme proti proudu času. Spousta herců tvrdí, že se do kontaktu s divadlem dostala díky tomu, že se ráda předváděla třeba ve škole, je to i váš případ?
Jasně, na zlínské strojnické průmyslovce by mohli spolužáci i kantoři vyprávět. Odtud byl ve druhém ročníku jen kousíček na zlínskou Malou scénu k Antonínu Navrátilovi, pak už to šlo cestou přímou až k dnešku.
A k dnešku patří zítřek. Na co se ve vašem divadle kromě konce covidových nevypočitatelností těšíte?
Život, i ten divadelní, je opravdu o těšení se. V mém případě a jistě i mých vážených kolegů to bude v dohledné době hra dobře známá třeba ze Slováckého divadla. Má název Donaha a já se fakt těším. Docela. V tom původním slova smyslu. Tedy úplně.
