… že královnami lesů u nás ve Zlínském kraji se pozvolna v půli října stávají muchomůrky červené?
No jistě, tak se to dá říci. Nemůžete je přehlédnout. Já beru označení znalkyně, protože se houbaření ve vícero kontextech věnuji desítky let, ale pokud má být někdo královnou, pak ne já, ale právě tyto houby.
Ale, ale, copak vás k tomu vede?
Jedna věc je jejich krása, tu nepřehlédnete. Na barevné paletě podzimního lesa dominuje. S její jedovatostí je to tak napůl. Samozřejmě se nedá požívat ani po tepelné úpravě. Mnozí ovšem sázejí na její obdivuhodnou moc. Nejmenovaný mykolog pravil, že když je nejvíce vysílen, ukousne si kousek klobouku a úplně ožije. Nedoporučuji, konstatuji.
Může mít muchomůrka červená, řekněme, léčivé účinky? O těch halucinogenních se spekuluje poměrně často…
Mám vlastní zkušenost. Tato muchomůrka naložená v lihu vám skutečně umí pomoci od bolestí kloubů. Ale důležitá je jedna věc. Žádná partyzánština, najděte si v odborných publikacích, obezřetnost je vždy na místě.
Pojďme ještě do lesa, je teplo, mokro, nečekáte další boom milovníků pravých hřibů?
Myslím, že všechno má svůj čas. Teď už nenajde každý, ale hřiby pořád rostou. Na druhé straně se konečně lesu povedlo to, co od něj čekáme. Tedy nabízí teď mnohem více druhů, tak, jak to máme rádi.
Například?
Teď se dostavily václavky, ty se musí pořádně povařit, vždy alespoň dvacet minut, stejně jako kováře či koloděje, obsahují totiž takzvané termolabilní jedy, které var odstraní. Je taky dostatek klouzků, těch je více druhů, k mání jsou růžovky i další houby.
A pozor, taky smrtelně jedovaté muchomůrky…
Muchomůrka zelená se může v mládí splést třeba se žampionem, panterová je zase docela podobná své jedlé sestře růžovce. Dlouho nebyly k vidění, teď je jich poměrně dost.
A paní královno, stihli jste vlastně vaši tradiční výstavu hub na Salaši včetně skvělých pokrmů z nich?
Tak tohle bylo o fous, týden před jejím pořádáním o posledním zářijovém víkendu nerostlo kromě praváků prakticky nic. Pak se příroda smilovala se svými věrnými a začalo růst všechno možné. Takže jsme to za pomoci „z vyšších míst“ přeci jen dokázali. Měli jsme kolem dvou set druhů nejrůznějších hub. Jen se potvrdilo, jak moc houbařským národem jsme.
