Především je to štěstí dočasné a taky možná hodně vrtkavé. A taky vyhlášenému znalci lesa a hub kazí pohádkovou radost jedna smutná okolnost.
Popořádku. Byl, je a jistě dlouho bude jeden milovník lesních porostů s dobrým srdcem a přímo skvělým „čichem“ na dary lesa. Pan Karel Srnec. V lese je často, vlastně vždycky, když může. V království smrků, modřínů, jedlí, borovic, buků, dubů a dalších listnáčů hledá klid a samozřejmě houby.
Ještě před pár dny hlásil z okolí Zlína: „Nic neroste, sucho už je tu zase, našel jsem jednu holubinku a totálně prožraného praváčka.“
Ale ouha, v neděli už měl daleko lepší zprávy dokládané parádními fotografiemi. Mezi Zlínem a Luhačovicemi našel poměrně dost nádherných pravých borových hřibů. V tomto zatím nulovém roce úlovky opravdu přímo pohádkové.
„Muselo lokálně zapršet, tyhle letošní první pravé hřiby jsou krásné, červi se jim vyhnuli, opravdu báječné, hned mám daleko lepší náladu,“ chlubil se v upřímné radosti Karel.
Jenže, pohádkový happyend se nekoná.
„Radost z pěkných hříbků mi kalí pár horších okolností. Čtyřkolkaři si dělají jakousi překážkovou dráhu, ničí nejen lesní cesty, ale i dříve netknuté porosty,“ smutní houbařský král.
A těžaři dřeva kousíček od zlínské nemocnice teď definitivně poničili jiné lokality, kde léta rostly nádherné a dnes už hodně vzácné křemenáče,“ dokládá bystrý pozorovatel, že z lesa opravdu nepřichází jen radost.