Páni kapelníci, jak vnímáte FEDO, tedy velký zlínský mezinárodní muzikantský svátek?
Libor Mikl: No jak jinak než svátek. Je skvělé, že můžeme hostit kolegy z řady zemí, nejen milovníky dechové hudby, ale i folkloru. Tady se v téhle zvláštní době projevuje, jak hudba sbližuje národy, to není žádné klišé, nýbrž tisíckrát ověřená pravda.
Jan Prokop: Je to úžasná záležitost, nesmírně rád připomínám, že my jako Malenovjanka, tedy menší dechové uskupení, jsme u téhle hudební slavnosti pěkně jubilejně podvacáté, však víte, že jde o dvacátý ročník.
U samého počátku slavnosti byl Jaroslav Bílý, veliká osobnost oboru…
Libor Mikl: Na Jardu moc rádi vzpomínáme, taková osobnost se jen tak nevidí, pořád si neseme jeho zápal, nadšení pro muziku a pro organizování našich setkání.
Jan Prokop: Pan Bílý byl obrovská osobnost, jeho zásluhy organizační, ale také autorské jsou nezapomenutelné. Pozdravy do nebe.
Platí ještě pořád okřídlené Co Čech, to muzikant?
Jan Prokop: No to je těžké, soudím tak z našeho obsazení. Musíme kapelu doplňovat z jiných těles, na druhou stranu mne těší, že tu se mnou hrají dva vnuci. Ale že by byla dechovka na výsluní, tak to si nemyslím ani náhodou. Spíše půjde o přežití.
Libor Mikl: Mám přebohaté zkušenosti při výchově mladých muzikantů, mladý orchestr taky léta vedu. Dnes je ale v uměleckých školách více zájmu třeba o klavír, zpěv, flétnu, klasické dechové nástroje až tak netáhnou. Ale uděláme vše proto, aby tahle naše hudební kultura nedostávala košem.
Pánové, s přáním, aby dechová hudba nadále košatěla a vzkvétala mám dotaz, jaký je vlastně správný pozdrav dechováků?
Jan Prokop: No přece: Muzikanti nikdy neprohrávají, vždycky vyhrávají.
Libor Mikl (s nadhledem a smíchem): Zdravá játra.
